22 March, 2017 07:57

PRVNÍ KAPITOLA

Odpoledne, tři čtvrtě na pět. Saskie se zamračila a rychle spěchala halou ven z budovy hotelu, kde pracovala. Už tak ale šla pozdě a neměla čas ani se zastavit, když zaslechla, jak na ni volá recepční: „Dneska jdeš nějak brzy… Ty se máš!”

Andreasovi ta poznámka neunikla. Zamračil se. Stál kousek od recepce a čekal na výtah. Ta žena, která odcházela, si ho nevšimla, zato on si ji dobře prohlédl. Senzační, dlouhonohá tmavovláska, jejíž vlasy měly nádech do zrzavá a naznačovaly její prudký temperament. Raději na ni ihned přestal myslet, protože poslední, co právě teď potřeboval, bylo zaplést se s nějakou ženou. Kromě dalších problémů…

Nastoupil do výtahu a výraz v obličeji mu ztvrdl. Když se mu konečně podařilo přesvědčit dědečka, aby odešel do důchodu a nechal ho vést samotného jejich řetězec hotelů, začal ho dědeček doslova nutit do manželství s Andreasovou sestřenicí Athénou.

Takový svazek by totiž podle dědečka spojil nejen dvě větve rodiny, ale hlavně by zvýšil rodinný majetek. Spojil by se jeho hotelový řetězec s lodní společností, kterou zdědila sestřenice.

Naštěstí Andreas věděl, že dědeček dá ve skutečnosti na city více, než by navenek přiznal. Vždyť přece dovolil své dceři, Andreasově matce, aby se provdala za Angličana.

Takže ty nemotorné pokusy podpořit vztah mezi Andreasem a Athénou poskytovaly Andreasovi spíš trochu pobavení – kdyby ovšem nebylo toho, že Athena sama o ten svazek stála ještě mnohem víc než dědeček.

Její záměry i touhy byly celkem jasné. Dávala to ostatně najevo při každé příležitosti, kdy se spolu setkali.

Athéna byla sedm let vdovou se dvěma dětmi z prvního manželství. Její muž byl velmi bohatý Řek a Andreas ji podezíral, že to byla právě ona, kdo přivedl dědečka na ten bláznivý nápad s manželstvím.

Výtah zastavil v podkrovním bytě a Andreas vystoupil. Teď nebyl čas myslet na osobní a rodinné záležitosti. Ty mohou počkat. Brzy bude muset odletět na jeden z ostrovů v Egejském moři, který patří dědečkovi a kde rodina tráví společně dovolenou.

Dědeček totiž očekával Andrease s podrobnou zprávou o upadajícím řetězci Britských hotelů, který nedávno koupili a zamýšlejí z něj udělat prosperující podnik, stejně jako ze všech ostatních hotelů, které jim patří.

Přestože se Andreas stal ředitelem celé společnosti, dědeček měl neustále potřebu jeho obchodní rozhodnutí ovlivňovat. Hotely, které vlastnili, bývaly dříve většinou staromódní a neziskové, ovšem na perfektních místech.

Ačkoli ho vedení zdejšího hotelu očekávalo až zítra, Andreas od svého původního záměru upustil a zašel se tam předběžně podívat už dnes odpoledne. A vypadalo to, jako by právě objevil první způsob, jak hotelu zvýšit ziskovost. Tedy pokud mají i všichni ostatní zaměstnanci ve zvyku „jít brzy” jako ta hezká mladá žena, kterou před chvílí viděl dole v hale.

„Jdeš nějak brzy!” Saskie se usmála, když se jí podařilo zastavit projíždějící taxi. Kéž by! Celý tento měsíc byla každé ráno v práci od půl osmé. Měla sice hodinu na oběd, ale bylo jim taktně oznámeno, že Hotely Demetrios, které jejich hotel převzaly, si na takové zvyky moc nepotrpí.

Zítra ráno se mají všichni poprvé setkat s novým šéfem a Saskie se na to vůbec netěšila. Hodně se mluvilo o propouštění a o tom, jak je Andreas Lati-mer přísný a nesmlouvavý.

Pomluvy se rychle šířily nejen o něm, ale i o jeho dědečkovi.

„Starý pán, jeho dědeček, je pověstný tím, že tvrdě řídil jejich společnost a jeho vnuk je prý ještě mnohem horší.”

Oba dva mají zásadu: ,Náš host má pravdu vždy, i pokud ji nemá. Zaměstnance, kteří na to zapomenou, okamžitě propustí. A tak jsou jejich hotely mezi hosty ohromně oblíbené a rovněž i ziskové.”

To je asi tak celá podstata pomluv, které se k Saskii donesly.

Taxi zastavilo u restaurace. Saskie rychle vytáhla z kabelky peněženku, zaplatila a spěchala dovnitř.

„Saskie – konečně jsi tady! Už jsme si myslely, že to nestihneš.”

„Promiň,” omlouvala se své nejlepší přítelkyni Megan a vklouzla na volnou židli u stolu pro tři ve vyhlášené italské restauraci, kterou měly v oblibě a kde se spolu často scházely.

„V práci máme hrozný blázinec,” vysvětlovala. „Zítra přijede nový ředitel.” Pokrčila nos, stáhla obočí a přivřela jasně modré oči. Odmlčela se, když viděla, že ji kamarádka neposlouchá a že její jindy veselý jemný obličej je dnes nějak smutný.

„Co se ti stalo?” zeptala se jí.

„Právě jsem tady vyprávěla Lorraine, jak jsem smutná,” odpověděla Megan a zapojila do hovoru i třetí ženu – svou sestřenici Lorraine, starší ženu živého vzezření, která vypadala jako úspěšná podnikatelka.

„Naštvaná?” opáčila Saskie, odhodila si dlouhé vlasy, které jí padaly do elegantního oválného obličeje, dozadu, a natáhla se pro chleba. Měla strašný hlad.

„Na Marka,” řekla Megan třesoucím hlasem a v očích se jí zračilo zoufalství.

„Na Marka?” zopakovala Saskie a odložila chleba, aby se mohla soustředit na to, co jí právě řekla přítelkyně. „Myslela jsem, že jste chtěli brzy oznámit zasnoubení.”

„Ano, chtěli… chceme… Mark chce… ale…“ začala Megan, ale Lorraine jí skočila do řeči.

„Megan se domnívá, že Mark má někoho jiného…“ vysvětlovala Saskii pochmurně. „Že ji podvádí.”

Lorraine byla o deset let starší než Megan i Saskie, měla za sebou nepovedené manželství a často se u ní projevovala tendence zuřivě pohrdat muži.

„Určitě ne, Megan,” protestovala Saskie. „Říkalas mi, jak moc tě Mark miluje.”

„No, ano, to jsem si myslela,” souhlasila Megan. „Hlavně když říkal, že se se mnou chce zasnoubit. Jenže… má takové podivné telefonáty. Když to zvednu já, tak ten člověk na druhém konci zavěsí. Tenhle týden se to stalo už třikrát! A když se Marka zeptám, kdo to může být, odpoví, že nejspíš nějaký omyl.”

„Třeba má pravdu,” zkoušela ji Saskie uklidnit, ale Megan vrtěla hlavou.

„Ne, nemá. Mark chodí pořád kolem telefonu a včera v noci mluvil s někým mobilem. Když si všimnul, že nespím, ihned hovor ukončil.”

„Zeptala ses ho na rovinu, co se děje?” zeptala se se zájmem Saskie.

„Samozřejmě, ale prý se mi jen něco zdá,” řekla Megan nešťastně.

„Typicky mužská výmluva,” zapojila se do hovoru energicky Lorraine. „Můj bývalý manžel dělal všechno pro to, aby mě přesvědčil, že jsem paranoidní a co mi potom provedl? Přistěhoval si k sobě svou sekretářku, prosím!”

„Přála bych si, aby ke mně byl Mark upřímný,” řekla Megan Saskii a do očí jí vstoupily slzy. „Jestli je tu někdo jiný… já… já… nemůžu tomu prostě uvěřit… myslela jsem, že mě miluje…“

„Jsem si jistá, že ano,” pokoušela se ji Saskie uklidnit. Sice ještě nikdy Marka neviděla, ale z toho, co jí o něm Megan vyprávěla, se zdálo, že se jeden k druhému perfektně hodí.

„Je tady jeden způsob, jak to bezpečně zjistit,” oznámila jim Lorraine. „Četla jsem o tom. Existuje agentura, kam můžeš jít, když podezíráš svého partnera z nevěry. Oni pošlou dívku, která se ho pokusí svést. Mohla bys to zkusit.”

„Ne, to bych nedokázala,” protestovala Megan.

„Musíš,” trvala na svém Lorraine. „Je to jediná možnost, jak zjistit, jestli mu můžeš věřit. Kéž by něco takového existovalo už předtím, než jsem se vdala. Musíš to udělat,” opakovala. „Jenom tak budeš mít navždycky klid. Megan, ty dobře víš, že Mark má od chvíle, co si založil vlastní firmu, velké potíže, a ty máš přece peníze, které jsi zdědila po pratetě.”

Saskie se trochu zarazila. Měla svou přítelkyni velmi ráda a věděla, že Megan často dá na názor své starší a zkušenější sestřenice. Saskie nic proti Lorraine neměla, docela si ji oblíbila, ale věděla, že když se do něčeho zakousne, nic na světě ji nedokáže zastavit.

Loraine byla zvyklá řešit věci po svém a rázně. Saskie tušila, že i to asi mělo vliv na rozpad jejího manželství. Ale v této chvíli, i když s Megan soucítila, měla obrovský hlad. Už dost dlouho si prohlížela jídelní lístek. Objevil se číšník a přinášel plné talíře. Saskie se konečně dočkala objednaného jídla.

„Zní to jako docela dobrý nápad,” souhlasila najednou Megan. „Ovšem silně pochybuju, že bychom takovou agenturu sehnaly tady v Hilfordu.”

„A kdo potřebuje agenturu?” ožila Lorraine. „Co potřebujeme, to je jen velmi dobrá kamarádka, kterou Mark nikdy neviděl, takže se klidně může pokusit ho svést. A když ho zaujme…“

„Velmi dobrá kamarádka?” vyjekla Megan. „Myslíš snad tady Saskii?”

Dva páry očí pohlédly na Saskii, zatímco ta spokojeně jedla.

„Přesně,” vydechla Lorraine. „Saskie bude perfektní.”

„Cože?” Saskii málem zaskočilo. „To nemyslíš vážně! Ne, já nikdy…“

„Meg, uznej, že se Lorraine musela zbláznit,” zkoušela apelovat na Meganin zdravý rozum. A dodala: „Jak bys mohla něco takového Markovi udělat? Miluješ ho.”

„Jak může riskovat sňatek s mužem a nevědět, jestli mu může důvěřovat?” ostře ji přerušila Lorraine. „Fajn, jsme tedy domluvené. Musíme se jen dohodnout, kdy to Saskie provede.”

„Dneska večer jde Mark ven se svými přáteli,” odvážila se promluvit Megan. „A včera říkal, že se chystají zajít do toho nového baru. Jeden z jeho přátel se dobře zná s majitelem.”

„Nemůžu to udělat,” protestovala znovu Saskie. „Je to… je to nemorální.” Zadívala se omluvně na Megan, potřásla hlavou a hlesla: „Meg, promiň…“

„Myslela jsem, že chceš Megan pomoct, Saskie, abychom jí zachránily štěstí. Zejména po tom, co udělala pro tebe…“ Lorraine si ji přísně prohlížela.

Saskie si kousala spodní ret a věděla, že Lorraine má pravdu. Dlužila to Megan. A moc.

Před půl rokem, v době, kdy se v práci pokoušeli odvrátit převzetí hotelu, pracovala každý večer dlouho do noci i o víkendech.

Její babička, která Saskii vychovávala od rozpadu manželství jejích rodičů, vážně onemocněla virovou infekcí. Megan, která je zdravotní sestrou, se o ni ve svém volném čase neustále starala. Dokonce si kvůli tomu vzala i pár dní dovolenou.

Saskie raději nemyslela na to, co by se mohlo stát, kdyby Meg její babičku takhle neošetřovala. Věděla, že takový dluh nedokáže Megan nikdy splatit. Saskie babičku velice milovala. To ona ji vychovala poté, co ji její matka v sedmnácti letech porodila a opustila. Babička ji zahrnula velkou láskou a poskytla jí pevný domov. Pro Saskii pak byla vlastní matka jen jednou z mnoha postav v jejím životě. A otec, babiččin syn, pro ni byl téměř cizinec. Nyní žil v Číně se svou druhou ženou a malými dětmi.

„Vím, že to neschvaluješ, Sas,” říkala jí potichu Megan. „Ale já to musím vědět.” Znovu měla v očích slzy. „Mark pro mě tolik znamená. Vždycky jsem si přála takového muže. Ale… než se sem z Londýna přestěhoval, měl spoustu dívek.” Megan se na chvíli odmlčela. „Přísahal mi, že pro něj žádná z nich neznamenala tolik co já a že mě moc miluje.”

Saskie nevěděla, jestli by někdy dokázala uvažovat o tom, že se za nějakého muže provdá, a přitom si nebyla vůbec jistá, nakolik mu může důvěřovat. A zda by použila takovou podivnou metodu na zjištění jeho věrnosti. Ale pak si přiznala, že má na lásku asi jiný názor než její přítelkyně. Koneckonců její rodiče věřili, že jsou do sebe zamilovaní, rychle se vzali, pořídili si Saskii a za necelé dva roky se rozvedli a nechali babičku, aby se o ni postarala.

Babička! Když se teď Saskie dívala do Megiiny uslzené tváře, věděla, že nemá na výběr.

„Dobře,” souhlasila odevzdaně. „Udělám to.”

Hned jak Megan skončila s děkováním, požádala ji Saskie: „Budeš mi muset toho tvého Marka podrobně popsat, jinak nebudu vědět, jak ho v tom baru poznám.”

„Určitě ho poznáš,” řekla Megan zamilovaně a vzdychla. „Bude to ten nejhezčí muž. Je úžasný, Sas… vypadá naprosto fantasticky. Má tmavé, husté vlasy a tak svůdná ústa, že jsem to ještě nikdy předtím neviděla. Na sobě bude mít modrou košili – ta mu jde k očím, víš. Vždycky ji nosí. Koupila jsem mu jich několik.”

„V kolik tam přijde?” zeptala se Saskie. „Mám auto doma v garáži a víš přece, že bydlíme dost daleko za městem.”

„Nedělej si starosti, zavezu tě tam,” nabídla se Lorraine. Saskii to udivilo, protože ta nebyla zrovna pověstná svou štědrostí, ať se jednalo o cokoli.

„Ano, a Lorraine tě pak vyzvedne a odveze domů. Že, Lorraine?” trvala na svém Megan. „Není tam totiž poblíž žádné stanoviště taxíků.”

Přišel číšník a čekal, aby si zapsal jejich další objednávku. Lorraine rozhodně zatřásla hlavou a odmítla: „Není čas, abychom si teď dávaly ještě nějaké jídlo. Saskie se musí jet domů připravit.” Obrátila se k sestřenici: „V kolik hodin by měl Mark dorazit do toho baru, Megan?”

„Kolem půl deváté,” odpověděla Meg.

„Dobře, tak abys tam byla na devátou, Saskie. Zastavím se pro tebe po osmé.”

O dvě hodiny později scházela Saskie doma po schodech a v té chvíli se ozval zvonek u dveří. Babička byla na pár týdnů u své sestry v Bathu. Saskie si nervózně uhladila sukni svého černého kostýmku a šla otevřít.

Venku stála Lorraine. Rozhodly se, že nebudou riskovat a brát s sebou i Megan, aby si jí někdo náhodou nevšiml.

Lorraine si Saskii pátravě prohlížela a mračila se. „Budeš si muset obléknout něco jiného,” prohlásila přísně. „V tom kostýmu vypadáš moc seriózně a nepřístupně. Mark si musí myslet, že tě může snadno získat. A taky se namaluj jinou rtěnkou… nejlepší bude červená. Zvýrazni si i oči. Podívej, jestli mi nevěříš, přečti si tohle.” Strčila jí pod nos nějaký časopis.

Saskie rychle přelétla očima článek o agentuře, testující věrnost partnerů svých klientek.

„Nic z toho nejspíš nedokážu,” svěřila se Lorraine upřímně. „A co se týká mého oblečení…“

Lorraine vešla do haly, zavřela za sebou dveře, postavila se před Saskii a prohlásila rozkazovačným tónem: „Musíš – kvůli Megan. Copak nevidíš, v jakém je nebezpečí? On ji úplně pobláznil! Nezná ho ani čtyři měsíce, a už myslí na to, že si ho vezme… budou spolu mít děti a převede na něj i své dědictví. Máš vůbec představu, jakou sumu jí prateta odkázala?”

Saskie zavrtěla hlavou. Věděla, jak byla Megan překvapená a hlavně úplně šokovaná, když se dozvěděla, že je jedinou dědičkou, ale taktně se neptala, kolik peněz to vlastně obnáší.

Lorraine zřejmě podobné zábrany neměla.

„Megan dostala téměř tři miliony liber” zdůraznila sumu a spokojeně přikývla, když viděla v Saskiiných očích ohromený a nevěřícný výraz.

„Teď snad už vidíš, jak je důležité udělat všechno pro to, abychom ji ochránily. Několikrát jsem ji zkoušela varovat, že ten její Mark nemusí být tak skvělý, jak se dělá, ale Meg nechtěla nic slyšet. Naštěstí ho, díkybohu, přistihla při těch telefonátech a on se začíná vybarvovat. Snaž se, Saskie, aby poznala, co je opravdu zač. Představ si, jak by Meg bylo, kdyby jí zlomil nejen srdce, ale okradl ji o všechny peníze.”

Představit si to nebylo pro Saskii nic těžkého. Její babička měla jen malou penzi a Saskie přispívala na společnou domácnost co nejvíce. Lorraininy poznámky a pomyšlení na to, jaké by to bylo ztratit svou finanční nezávislost, v ní vzbudily touhu udělat pro svou přítelkyni všechno, ať se jí to líbí, nebo ne.

Megan, její milovaná Megan, stále pracovala jako zdravotní sestra, přestože zdědila miliony. Proto si zasloužila dostat muže, který by jí byl hoden. A jestli Mark takovým mužem není…

Pak bude lepší, aby to Meg zjistila raději dřív, než bude pozdě.

„Možná kdyby sis svlékla to sako,” radila právě Saskii Lorraine. „Musíš mít nahoře něco letního… odvážného…“ Zarazilo ji, jak se Saskie tváří.

„Něco letního ano,” souhlasila Saskie. „Ale nic moc odvážného nemám!”

Když viděla, jak se Lorraine tváří, potlačila vzdech. Nemělo cenu hádat se s ženou, jako je ona, a vysvětlovat jí, že ji příroda obdarovala až moc vnadnými křivkami, a tudíž nepotřebuje žádné svůdné šaty k tomu, aby si ji muži prohlédli víc než jednou. A bohužel, pohled jim většinou nestačil, hned chtěli víc. S tím už měla zkušeností víc než dost.

„Přece musíš něco mít,” nevzdávala se Lorraine a nehodlala se nechat odbýt. „Třeba vestu, aby sis ji mohla nahoře rozepnout.”

„Vestu? Tu mám.” Koupila si ji, když se na jaře ochladilo a v práci jim netopili. Ale že by si ji teď oblékla a nezapnula…?

„Hlavně tu červenou rtěnku,” trvala na svém Lorraine. „Taky si zvýrazni oči. Chápeš, on na tobě musí poznat, že se ti líbí, že tě přitahuje… je to kvůli Megan,” připomněla ještě jednou Lorraine.

Bylo skoro devět hodin, když odcházely z domu. Lorraine se nenechala odradit, sama opravila Saskii make-up, a ta se teď bála podívat na sebe do zrcadla. Rudá rtěnka byla lepkavá a Saskie celou cestu potlačovala nutkání vytáhnout kapesník a setřít si ji ze rtů.

Pod sakem měla halenku bez rukávů a těšila se, že jakmile bude v baru pryč z dohledu Lorraine, zapne si alespoň jeden ze tří knoflíků, které jí Lorraine osobně rozepnula. Nic provokativního to sice nebylo, ale Saskii to bylo nepříjemné.

„Jsme tady,” oznámila Lorraine a zaparkovala před vchodem do baru. „Vyzvednu tě v jedenáct -takže budeš mít spoustu času. A pamatuj,” kladla Saskii důrazně na srdce, když vystupovala z auta. „Děláme to pro Megan.”

My?! Ale než stačila Saskie cokoli říct, Lorraine už odjížděla pryč.

Muž, který šel po chodníku opačným směrem, vrhl na Saskii obdivný pohled. Ta se však odvrátila a zamířila do baru.

Lorraine jí dala spoustu instrukcí, ale už teď začala Saskii opouštět odvaha. Nechtělo se jí jít dovnitř a flirtovat s Markem. Jenže když to neudělá, chudák Megan může přijít o všechno.

Zhluboka se nadechla a otevřela dveře.

DRUHÁ KAPITOLA

Andreas uviděl Saskii právě ve chvíli, kdy vešla. Seděl přímo u baru, který byl z velké části obsazen skupinou mladých mužů, kteří přišli krátce před ní. Mohl sice zůstat na večeři doma nebo si zajet někam poblíž, ale měl vyřídit dva dlouhé telefonáty, a do nich se mu příliš nechtělo.

První s dědečkem a druhý s Athénou. Tak se rozhodl jít někam, kde ho nikdo nezná a „jako náhodou” zapomněl mobil doma.

Neměl zrovna moc dobrou náladu, když sem přišel. Místa, jako byl tenhle bar, neměl dvakrát v lásce.

Raději si vychutnával dobré jídlo v restauracích, kde se dalo v klidu povídat a odpočívat, a nezapřel v sobě Řeka, neboť dával přednost spíše rodinnému prostředí. Neměl rád pozornost žen. Jen při pomyšlení na ženy mu ztvrdly rysy. Athéna naléhala čím dál víc a snažila se ho přesvědčit, aby se s ní oženil. Bylo mu patnáct, když ho Athéna poprvé sváděla. Jí bylo o sedm víc, a navíc měla tehdy těsně před svatbou.

Zamračil se, když znovu pohlédl na Saskii. Stála těsně za dveřmi a rozhlížela se po místnosti, jako by někoho hledala. Trochu otočila hlavu a na její lesklé, rudé rty dopadlo světlo.

Andreas zalapal po dechu a lekl se své nečekané reakce. Co se to s ním kčertu děje? Při pohledu na její vyzývavou tmavě rudou rtěnku by se měl spíš smát, a ne… A ne co? Ptal se sám sebe. Ne po ní toužit.

Byl znechucený sám sebou, ale nedovedl si pomoci. Samozřejmě, že ji okamžitě poznal. Byla to ta dívka z odpoledne, ta, která spěchala brzy z práce a recepční jí záviděla.

Před tím ale byla téměř nenalíčená. A teď… Znovu a znovu si prohlížel její temně rudé rty, oči silně zvýrazněné černou tužkou. Měla na sobě kostým s krátkou sukní… velmi krátkou sukní. Andreas si nemohl nevšimnout, že když se pohnula, jasně viděl okraj černých punčoch, které obepínaly její krásné, dlouhé a štíhlé nohy. Byla to skutečně až příliš krátká sukně…

Saskie měla sukni několikrát ohrnutou v pase. Jakmile udělala první krok, cítila, jak je kraťoučká. Sukně jí normálně sahala ke kolenům. Byla pevně rozhodnutá, že hned jak najde Marka, zajde na toaletu a vrátí sukni do původní délky. Byla to samozřejmě Lorraine, kdo trval na tak razantním zkrácení.

„Takhle nemůžu nikam jít,” snažila se jí Saskie odporovat.

„Nebuď směšná,” nenechala ji Lorraine domluvit. „Nic na tom není. Copak jsi nikdy neviděla, co se nosilo ve filmech z šedesátých let?”

„To ale bylo tenkrát,” odvětila Saskie, ovšem

Lorraine se nemínila vzdát. Tak Saskie pokrčila rameny a uklidňovala se, že až jí Lorraine pustí z očí, stejně si bude dělat, co chce ona.

Ani v té halence se necítila dobře, a tak si hned za dveřmi zapnula alespoň jeden knoflík.

Zatímco si ji Andreas prohlížel, najednou se mu zúžily oči. Panebože, jak očividně se snažila přitáhnout pozornost ke svým ňadrům. Ale musel uznat, že má krásná ňadra. Andreas se přistihl, jak nechtěně skřípe zuby a… a to bylo ještě mnohem horší, že je úplně neschopný od ní odtrhnout oči.

Saskie nejspíš vycítila, že si ji někdo prohlíží, takže se rozhlédla a všimla si, jak na ni Andreas ohromeně zírá. Celá ztuhla.

Najednou nebyla schopná se nadechnout, tak na ni jeho mužný vzhled zapůsobil. Srdce jí divoce tlouklo, vyschlo jí v ústech a její tělo… Nemohla si pomoci, ale cítila něco, co by neměla. Netušila, co je to za zvláštní pocit, který ji pohltil. Tohle je Meganin Mark – určitě je to on. Ne, ona si nesmí v žádném případě dovolit k němu něco cítit. Je to přece Meganin snoubenec!

Žádný jiný muž uvnitř totiž neodpovídal Meganinu podrobnému popisu. Saskie se nedivila, že její přítelkyni tak okouzlil. Byl krásný, úžasný, úplně fantastický, sexy… a měl modrou košili. Megan jí přece říkala, že mu ladí k očím. Saskie sice nedokázala na tu dálku rozeznat, jaké má oči, protože u baru bylo docela šero, ale byla si jistá, že to nikdo jiný nemůže být.

Tak tohle je tedy Mark. Není divu, že ho Megan podezírá z nevěry. Muž, který vypadá takhle, nemá určitě o ženy nouzi.

Je zvláštní, že jí Megan zapomněla říct asi tu nejdůležitější věc – a sice že je nejen pohledný a ohromné sexy, ale šíří kolem sebe i jistou autoritu – téměř aroganci. To Saskii napadlo hned v prvním okamžiku, kdy ho spatřila.

A ten jeho pohled… Jak vyzývavě si ji prohlížel! Náhle ji opustily veškeré pochyby. Lorraine měla pravdu, když podezírala všechny muže. Zejména ty, kteří měli zájem o jemnou, naivní, a nezkušenou dívku, jako je Megan. Ta potřebovala muže, který by její něžnost ocenil a podle toho s ní i zacházel. Tento muž se ale zdál být dost tvrdý. Přesto od něj nemohla odtrhnout oči, neuvěřitelně ji přitahoval. To proto, že je mi nesympatický, přesvědčovala se rychle. Najednou si uvědomila, jakou měla Lorraine pravdu, když se rozhodla otestovat jeho věrnost své snoubence.

Začalo ji nepříjemně šimrat v žaludku. Zhluboka se nadechla a vybavilo se jí, co četla v tom článku, který jí Lorraine strčila hned ve dveřích pod nos.

Byla zděšená, když se dozvěděla, jak jsou dívky, které pro tu agenturu pracují, perfektně vyškolené. Dokáží svádět muže tak dlouho, až se on sám k nevěře přizná. Napadlo ji rovněž, že žádný muž by zřejmě neměl sílu dlouho odolávat takovému intenzivnímu a záměrnému svádění, jaké tyto dívky nabízely. Nejprve se snažily zaujmout své klienty slovně a pak jim rovnou nabídly samy sebe.

Muž, jako je tenhle, musí být zvyklý na zástupy atraktivních žen, které ho samy žádají o schůzku. „Přede mnou chodil se spoustou dívek,” sdělila jí přece důvěrně Megan.

Saskie by se vsadila, že přesně tak to bylo. Megan byla roztomilá a Saskie ji měla velmi ráda, ale musela si přiznat, že její přítelkyni chybělo něco, nějaký náboj, kterým by dokázala takového muže ihned zaujmout. Ale na druhé straně, možná právě to se mu na ní líbilo – ta její plachost a usedlost. Jestli ji opravdu miluje… tak je právě teď na Saskii, aby to dokázala.

Nevšímala si pohledů jiných mužů a namířila si to přímo k němu.

Andreas ji pozoroval s jistou dávkou nelibosti. Šla k němu a on najednou nevěděl, co má dělat. Takový typ žen znal. Vždyť Athéna…

„Promiňte,” omluvila se, když ho míjela, jakoby náhodou zakopla a upadla na něj. Narovnala se, usmála a nahnula se k němu tak blízko, až ucítil její vůni. Ne její parfém, který byl lehký a květinový, ale prostě vůni. Jemnou, sladkou, svůdnou, vzrušující. Vdechoval ji a málem se z toho zbláznil… Všechny jeho smysly na to okamžitě zareagovaly… a hlavně na ni…

Lorraine jí zdůrazňovala, aby se snažila ze všech sil. Saskie si na to vzpomněla a s nechutí a odporem se tedy začala přetvařovat.

Andreas se přinutil udělat krok zpátky, aby si od ní zachoval odstup, ale bar byl přeplněný, takže se moc daleko nedostal. Chladně se jí tedy zeptal: „Promiňte, my se známe?”

Doufal, že z jeho hlasu a odtažitosti pozná, co si o ní myslí. Dával jí to dost jasně najevo. Copak taková žena potřebuje chodit po barech a lovit muže? Nedokázal si to vysvětlit. Vlastně dokázal, ale nechtěl na pravý důvod pomyslet. Věděl, že existují ženy, které by pro peníze udělaly cokoli… s kýmkoli…

Saskie k němu zvedla oči, usmála se na něj svými rudými rty a sladce zapředla: „Ne, vlastně, vy mě neznáte… ale já doufám, že se to brzy změní.”

Ještě že byl bar tak spoře osvětlený. Úplně cítila, jak jí hoří tváře. Nikdy si ani ve svých nejtajnějších snech nedokázala představit, že by něco takového dokázala před mužem vyslovit.

Raději tedy rychle přešla k dalšímu bodu řeči, kterou měla předem připravenou. Provokativně se usmála a odhalila své bílé zuby. Pomalu si přejela špičkou jazyka přes rty a doufala, že to bude působit dostatečně svůdně.

Ta rtěnka byla tak odporná!

„Nepozvete mě na skleničku?” zamrkala a pozvala se tak sama. Přivřela oči a znovu na Andrease mrkla. „Moc se mi líbí barva vaší košile,” dodala septem a naklonila se blíž. „Jde vám k očím…“

„Jste asi barvoslepá, ale já mám oči šedé,” oznámil jí Andreas ostře. Byla tak sebevědomá. Pomalu ho začínala rozčilovat. Nebo spíš to, jak na ni reagoval. Co se to s ním děje? Copak je mu osmnáct? Je přece muž… dospělý, zkušený, znalý světa – a je mu přes třicet.

Jak je tedy možné, že ho vzrušují ty staré triky, které na něj zkouší s takovou horlivostí, jako by… Jako by co? Jako by v tuto chvíli neexistovalo nic přirozenějšího, než aby ji vzal do postele a cítil její horké tělo pod svým. Chtěl slyšet, jak křičí jeho jméno mezi divokými, vášnivými polibky, zatímco on…

„Podívejte,” řekl jí přísně a přerušil své nechtěné představy. Jak ho něco takového mohlo vůbec napadnout? „Bude to zřejmě nějaký omyl.”

„Ale ne,” protestovala rozhořčeně, když se od ní začal odvracet. Měla by být ráda, přijmout to, co říkal, vrátit se k Megan a ujistit ji, že je všechno v pořádku. Že její milovaný Mark je ten pravý. Ale nedokázala si vysvětlit ten vnitřní hlas, který jí našeptával, že navzdory všem důkazům a tomu, jak vehementně se bránil, by o její svádění přece jenom stál.

Jenže to by stál i každý jiný muž, musela si přiznat na rovinu. Ale něco uvnitř ji odmítalo poslechnout.

„Vy nemůžete být omyl,” zavrněla procítěně. „Pro žádnou ženu.”

Andreas si začínal myslet, že úplně zešílel. Toužil po ženě, která se mu tak otevřeně nabízela. Nemohl tomu věřit, a ještě ke všemu ho ta žena přitahovala čím dál víc. Ne, je to všechno nesmysl, napomínal se. Nechápal, jak je možné, že ji chce vzít k sobě domů, kde by byli sami a v bezpečí před těmi pohledy, jakými je tady snad všichni přítomní muži sledovali. Nebylo divu, vždyť ona svým oblečením i make-upem vzbuzovala velkou pozornost.

Jestli existovalo něco, čím Andreas hluboce pohrdal, pak to byl typ žen, jako je tahle. Jen při pouhém pomyšlení na ženu, která po něm očividně touží, ani v nejmenším se to nesnaží zakrývat a sama se mu veřejně nabízí, se mu dělalo špatně. Jak by se o takovou ženu mohl zajímat? Ne, samozřejmě, to nepřipadá v úvahu.

Nijak zvlášť netoužil po tom, aby byla žena bůhví jak zdrženlivá, nebo dokonce panna. Nejvíc se mu líbily ženy, které byly samy sebou, přiměřeně sebevědomé. Které nic nepředstíraly a dokázaly respektovat druhé. Tahle se chovala jako nějaká hračka, která udělá přesně to, o co ji muž požádá.

„Nezlobte se,” dával jí jasně najevo svůj nezájem. Snažil se přitom mluvit co nejchladnějším tónem.

„Ztrácíte čas. A předpokládám, že čas pro ženu jako vy znamená peníze.”

Najednou pokračoval zdánlivě jemným hlasem. „Tak proč si nenajdete někoho, kdo bude… mít o vaši nabídku větší zájem než já?”

Saskie zbledla a dívala se, jak se od ní odvrátil a rychle odchází ke dveřím. Ponížil ji… odmítl. On ji… on… Bolestně polkla. Dokázal, že je věrný Megan a na ni… Na ni pohlížel jako… jako kdyby byla malá holčička. Utřela si rukou ze rtů zbytek rtěnky a zamračila se, když si všimla, že má dlaň celou červenou.

„Ahoj, zlato. Napijeme se spolu?”

Rozhodně zavrtěla hlavou a nevšímala si muže, který k ní přistoupil. Dívala se ke dveřím.

Meganina snoubence už nikde nespatřila. Odešel – a vlastně byla ráda. Jistě že byla. Proč by neměla být? A bude s potěšením referovat Megan i Lorraine, že Mark jejímu svádění nepodlehl.

Podívala se na hodinky a zhoršila se jí nálada. Zjistila, že do příjezdu Lorraine zbývá ještě víc než hodina. Nepřipadalo v úvahu, že by tady v baru mohla dál sama zůstat a vzbuzovat pozornost. Rychle zamířila na toaletu. Potřebovala se sebou něco udělat.

Tam si ihned zapnula blůzu, smyla zbytky líčidel z obličeje a namalovala se tak, jak byla zvyklá. Nanesla si na víčka světle hnědé stíny a rty přetřela jemnou růžovou rtěnkou. Vlasy si stáhla do hladkého uzlu a čekala tak dlouho, dokud jí pohled na hodinky neukázal, že je konečně čas odejít na sraz s Lorraine.

Když potom vycházela z baru ven, zachytila zcela odlišné pohledy sedících mužů.

Nesmírně se jí ulevilo, když viděla, že už na ni Lorraine venku čeká.

„Tak co?” ptala se nedočkavě, jakmile Saskie otevřela dveře od auta.

„Nic,” odpověděla, potřásla hlavou a nasedla. „Vůbec jsem ho nezajímala.”

„Cože?”

„Lorraine, dávej pozor!” vykřikla Saskie varovně. Zezadu do nich málem narazilo auto.

„Asi ses dost nesnažila,” tvrdila Lorraine, přesvědčená, že má pravdu.

„Ujišťuju tě, že jsem dělala, co jsem mohla,” opravila ji Saskie s náznakem trpké ironie.

„Zmínil se o Megan… řekl ti, že je zadaný?” vyptávala se dál Lorraine.

„To ne.” Saskie zavrtěla hlavou. „Ale věř mi, dal mi jasně najevo, že nemá zájem. Prohlížel si mě jako…“ Zarazila se a polkla. Nechtěla na to vzpomínat ani se svěřovat někomu jinému s tím, jak se na ni Meganin přítel díval. Zdálo se jí, že ten jeho ledový pohled způsobil, že se celá třásla bolestí a vztekem.

„Kde je vůbec Megan?” snažila se změnit téma. „Zavolali jí nečekaně z práce, aby přišla na zvláštní směnu. Mluvila jsem s ní a dohodly jsme se, že za ni zajedeme a všechno probereme.”

Saskie se usmála. Věděla, že by měla být kvůli Megan šťastná. Šťastnější, než si teď připadala. Z nich tří bude zřejmě jediná Megan nadšením bez sebe z toho, lak Mark Saskii odmítl, a že miluje jen ji.

Mark. Meganin Mark. Najednou jí zhořklo v ústech a měla pocit, jakoby měla místo srdce těžký balvan.

Co se to s ní stalo? Přece na Megan nežárlí? Ne! To nemůže… nesmí.

„Jsi si jistá, žes opravdu udělala všechno?” vyrušila ji Lorraine.

„Říkala a dělala jsem přesně to, cos mi poradila,” hranila se Saskie.

„A on ani trochu nereagoval?”

Saskie věděla, že jí Lorraine nevěří.

„Ale ano, reagoval,” přiznala popravdě. „Nebylo to nic… no, prostě o mě nestál,” přiznala na rovinu. „Určitě miluje jenom Megan.”

„Ano, když se mu líbí víc než ty, tak asi ano,” neochotně souhlasila Lorraine. „Megan je naše zlatíčko, mám ji moc ráda, ale… Doufám, že na tobě nic nepoznal! To že jsme se předem dohodly a…?”

„Ne, klidně se s tebou vsadím,” byla si jistá Saskie. Začínala být unavená a chtěla být sama. Poslední věc, kterou teď potřebovala, bylo dohadovat se s Lorraine, ale dlužila Megan vysvětlení, jak ta schůzka proběhla.

Když zastavily u Megan, viděly před domem její auto, takže se už musela z práce vrátit.

Jakmile Saskie vystoupila z auta, začal se jí svírat žaludek. Snad to byly jen nervy. Šla zahradou po uzoučké cestičce a začaly se o ni pokoušet mdloby.

Megan a Mark. Už jen ta jména jí zněla tak, že ti dva k sobě nepochybně patří. Jako by odrážela příjemnou domácí pohodu spokojených manželů. Na tom Meganinu Markovi bylo něco až primitivně mužského, vyzařovalo z něj tolik síly a vášně, že s ním každá žena musela zažít něco nádherného, neopakovatelného.

Zarazila se. O čem to zase přemýšlí? Mark patří Megan – její nejlepší přítelkyni. Té, které ona dluží za záchranu babiččina života.

Meg je pochopitelně viděla přijíždět a otevřela dveře, ještě než k nim došly. Celá se šťastně usmívala.

„Nemusíš se ničeho obávat,” oznámila jí bezbarvě Saskie. „Mark ne…“

„Já vím, já vím,” skočila jí Megan do řeči a táhla je dovnitř. „Přišel za mnou do práce a všechno mi vysvětlil. Já byla takový blázen! Proč jen mě nenapadlo, že má něco v plánu, nějaké úžasné překvapení. Příští týden odjíždíme. Kolegům v práci to už řekl, proto ty divné telefonáty. A také té dívce z cestovní kanceláře, která k nám několikrát volala.

Saskie, nemohu tomu pořád uvěřit. Vždycky jsem toužila po tom jet do Karibiku a Mark to zařídil. To místo, kam jedeme, je zaměřené na dovolené pro zamilované dvojice. Omlouvám se, že jsi kvůli mně zbytečně promarnila večer. Volala jsem ti, ale už jsi byla pryč. Myslela jsem, že přijedete dřív, když jsi tam Marka nenašla…“ zarazila se, když si všimla, jak se Saskie a Lorraine tváří.

„Co je?” zeptala se tedy nejisté.

„Tys říkala, žes s ním mluvila,” řekla podezíravě Lorraine.

„Ano…“ trvala na svém Saskie. „Vypadal přesně tak, jak nám ho Meg popsala.”

Zarazila se, když viděla, jak Megan zavrtěla rozhodně hlavou.

„Mark tam nebyl, Sas,” opakovala. „Přijel za mnou do práce asi v půl deváté a vrchní sestra mi dala na chvíli volno, takže jsme si to s Markem vysvětlili. On tušil, že jsem naštvaná a rozhodl se povědět mi o tom, co pro nás naplánoval. Říkal, že by to přede mnou stejně dlouho neudržel v tajnosti,” dodala Megan.

„A ještě než něco řekneš,” podívala se významně na svou sestřenici, „Mark všechno platí sám.”

Saskie se opřela o zeď. Jestliže ten muž nebyl Mark, kdo to tedy mohl být? Zbledla, když si vybavila, jak přišla k neznámému, úplně cizímu muži… a udělalo se jí špatně. Vzpomněla si, jak vypadala, jak se chovala, co říkala. Díkybohu, že to byl nějaký cizinec a naštěstí ho už nikdy neuvidí.

„Sas, není ti něco?” slyšela Megan. „Co se děje?”

„Nic,” zalhala, ale Lorraine uhodla, na co myslí.

„No, když to nebyl Mark, tak kdo to tedy byl?” zeptala se ostře.

„Kdo to byl?” zopakovala prázdně Saskie.

TŘETÍ KAPITOLA

K Saskiině nelibosti hodiny na radnici právě odbily osm. Spěchala do práce a chtěla tam dnes být mnohem dřív, ale samozřejmě zaspala – díky nečekaným událostem včerejšího večera. Dlouho se jí nedařilo usnout, bez přestání musela myslet na to, co se stalo a co udělala.

Pracovní doba jí oficiálně začínala v devět, ale to v současnosti nikoho nezajímalo. Saskie o své místo velice stála a chtěla se v hotelu udržet co nejdéle i pod novým vedením.

„Brzy se budou snižovat stavy, platy a je jasné, že se nevyhneme propouštění,” varoval všechny vedoucí jejího oddělení. Když ho Saskie vyslechla, dostala strach. V hotelu pracovala teprve krátce, navíc byla nejmladší, takže měla velké obavy celkem oprávněně.

Tady v Hilfordu bylo nemožné sehnat tak dobrou a slušně placenou práci, a kdyby se přestěhovala do Londýna, musela by tady nechat babičku samotnou. Babičce bylo pětašedesát, což sice nebyl tak vysoký věk, a měla tu i dost přátel, ovšem od té nemoci se o ni Saskie velmi bála. Cítila, že babičce toho strašně moc dluží. Nejen to, že si ji u sebe tenkrát po rozvodu rodičů nechala a vychovala ji, ale že ji zahrnula obrovskou spoustou lásky.

Jakmile přispěchala do haly, zamířila do recepce a rozčileně se zeptala Emmy: „Už je tady?”

Nebylo třeba vysvětlovat, koho tím myslí, protože Emma se okamžitě usmála a odpověděla: „Vlastně přijel už včera. Teď je nahoře,” dodala domýšlivě, „a s každým zaměstnancem dělá pohovor.” A pak vydechla s náznakem čistého, nefalšovaného obdivu: „Počkej, až ho uvidíš, Saskie. Je tak nádherný… doslova s velkým N.” A přivřela oči.

Dávala svůj obdiv tak výrazně najevo, ale Saskie jí věnovala pouze mdlý úsměv.

Ta totiž měla momentálně svou vlastní představu, jak musí vypadat nádherný muž, a silně pochybovala, že by se jí mohl její nový šéf jen přiblížit.

„Bohužel je už zadaný,” pokračovala Emma a absolutně ji nezajímalo, že Saskie dost spěchá k sobě do kanceláře. „Měl by se brzy ženit. Jak jinak, že? Říkala mi to sekretářka z vedení. Jeho dědeček prý chce, aby si vzal sestřenici, která je pohádkově bohatá a -”

„Promiň Emmo, musím už jít,” přerušila ji Saskie.

Nechtěla poslouchat pomluvy a navíc, jestliže skutečně zve nový šéf každého na pohovor, nerada by měla zpoždění, až pošle i pro ni.

Saskiina kancelář ve třetím patře byla velká místnost, kde spolu s ní pracovalo dalších pět lidí. Jejich vedoucí měl své místo oddělené skleněnou přepážkou, ale ten ani nikdo z kolegů tu teď nebyl.

Chvíli přemýšlela, co se asi děje, a vtom se otevřely dveře a všichni kolegové i šéf vešli.

„Á Saskie, tady jsi,” řekl místo pozdravu šéf.

„Ano, chtěla jsem přijít dřív…“ začala Saskie, ale Gordon Jarman potřásl hlavou.

„Teď mi nic nevysvětluj,” přerušil ji příkře. „Měla bys jít okamžitě nahoru. Sekretářka pana Latimera tě netrpělivě očekává. On chce mluvit s každým – nejprve osobně a pak i s celým oddělením najednou. A musím říct, že neměl zrovna radost z toho, žes nepřišla s námi.”

Nenechal jí nic vysvětlit, otočil se a odešel ke svému stolu. Saskie tedy neměla jinou možnost, než zamířit rovnou k výtahu. Cestou usilovně přemýšlela. Gordon nikdy nebýval přísný, spíš naopak. Takové chování u něj bylo nezvyklé. Začala být nervózní. Co to má ten Andreas Latimer za způsoby, že dokáže takhle ovlivnit jejího jindy tak hodného a chápavého šéfa?

Kanceláře, kde sídlilo vedení, byly pro Saskii neznámé. Poprvé se tam ocitla, když žádala o místo a absolvovala vstupní pohovor, a pak ještě jednou, když byli všichni zaměstnanci informováni o úspěšném převzetí hotelu společností Demetrios.

Trochu nejisté vyšla z výtahu a zamířila ke dveřím s nápisem „Osobní asistentka výkonného ředitele”.

Madge Fieldingová, sekretářka bývalého majitele, odešla do důchodu ihned, jak byla oznámena ta velká změna. Saskie teď za jejím stolem spatřila mladou, elegantně oblečenou tmavovlasou ženu, kterou si zřejmě nový ředitel přivezl s sebou.

Saskie jí řekla své jméno a začala vysvětlovat, že pracuje pro Gordona Jarmana, ovšem sekretářka ji neposlouchala, jen hledala Saskiino jméno v seznamu.

„Saskie?” zeptala se chladně. „Ano, jdete pozdě, víte o tom? Pan Latimer nemá rád… nejsem si jistá…” zarazila se a prohlížela si Saskii. „Možná na rozhovor s vámi nebude mít teď čas,” upozornila ji, než zvedla telefon a ohlásila ji úplně jiným tónem, než jakým mluvila se Saskii.

„Je tady Saskie Rodgersová, Andreasi. Chceš s ní ještě mluvit?”

„Můžete jít dál,” sdělila pak Saskii povýšeně a natáhla ruku. „Jsou to tamhlety dveře.”

Saskie si připadala provinile, jako dítě, které něco špatného provedlo. Přinutila se na sekretářku okamžitě zapomenout a raději šla zaklepat na dveře.

Když vešla do kanceláře, slunce, které svítilo velkými okny dovnitř, ji na chvíli oslnilo. Viděla pouze siluetu muže stojícího zády k ní.

Ale Andreas věděl moc dobře, o koho jde. Nepřekvapilo ho, že přišla pozdě do práce. Věděl přece, jak ta dívka tráví večery. Co ho ale poněkud vyvedlo z míry, byla samá chvála z úst jejího šéfa i kolegů. Podle Gordona Jarmana byla Saskie v jeho oddělení nejen nejlepší, ale i velice ochotná pomáhat s prací všem kolegům.

„Je to možná trochu neobvyklé u tak mladé ženy,” říkal Andreasovi předtím Gordon. „Ale vychovávala ji babička, a snad proto je Saskie tak citlivá a vnímavá vůči ostatním. Jak vidíte i z mé zprávy, má skvělé výsledky, vzdělání i kvalifikaci.”

A k tomu je to ještě navíc ohromně přitažlivá mladá žena, která toho umí využít, pomyslel si Andreas, ale Gordon pokračoval ve chvále na Saskii. Zmínil se o její schopnosti přizpůsobit se, bezproblémově se zapojit do týmové práce a neopomněl ho upozornit na její velkou oblibu mezi ostatními spolupracovníky.

Andreas si pak znovu pročítal její složku, kde byla i Saskiina fotka. Uvědomil si, že nebýt včerejšího večera, kdy na vlastní oči viděl, jaká Saskie dokáže být, jak se umí obléknout a jednat s muži, neměl by nejmenší důvod Gordonovi nevěřit.

Byla to zkrátka žena, která to s opačným pohlavím uměla, i když v Andreasovi se dost zmýlila.

Dnes ráno se například stylizovala opět do role ženy, která touží vybudovat si kariéru, a tudíž si potřebuje udržet místo – elegantně oblečená, s jemným make-upem a vlasy sčesanými dozadu. Andreas si začal vybavovat její tělo, které včera vystavovala na odiv, zatímco dnes ho skrývala pod strohým, tmavomodrým kostýmem. Zamračil se, neboť mu neušla náhlá a nechtěná reakce jeho těla.

Cožpak nemá dost svých vlastních problémů, kterými by se měl zaobírat? Pozdě v noci, když se vrátil z baru domů, mu volala matka a mimo jiné ho varovala, že dědeček je velice rozzlobený.

„Včera večeřel s několika starými přáteli a všichni se pochopitelně vychloubali, co se jim právě teď povedlo uzavřít za obchody. Vždyť je znáš,” povzdechla si matka. „No a jeden z nich řekl dědečkovi, že má podezření, že jeho syn hodlá požádat Athénu o ruku…“

„Tak to mu přeju hodně štěstí,” odvětil Andreas matce nesmlouvavě. „Doufám, že to brzy udělá. Alespoň se jí konečně zbavím.”

„No to ano,” souhlasila matka váhavě. „Ale zdá se, že dědeček teď bude o to víc usilovat, aby sis ji vzal ty. Tím, že odešel do důchodu, se mu naskytla obrovská příležitost vzít situaci do svých rukou. Vždyť víš, že má najednou spoustu času a neví, co s ním… Je velká škoda, že nemáš žádnou přítelkyni.” Znovu si povzdechla.

„Upřímně řečeno věřím, že kdyby se od tebe dědeček dočkal nějakého pra vnoučete, které by ho rozptýlilo, přestal by přemýšlet o tom, že tě někdy chtěl oženit s Athénou.”

Proboha! Jak by mohl mít nějakou přítelkyni? Měl teď v hlavě jenom převzetí hotelu, a tak ani nevěděl, jak dokázal zničehonic matce říct: „A proč si myslíš, že nikdo takový není?”

Nastala delší pauza, dost dlouhá na to, aby si rozmyslel, co dál. Bylo to dost lehkomyslné, jenže už se to nedalo vzít zpátky. Matka nadšeně vykřikla: „Znamená to snad, že někoho máš? Andreasi! Koho? Kdy se s ní setkáme? Co dělá? Jak jste se…? Ale to je báječné. Dědeček bude radostí bez sebe. Olympie, představ si, že…“

Slyšel matku, jak to vykládá i jeho sestře.

Pokoušel se jejich vzrušení poněkud zbrzdit a vysvětloval jim, že to zatím není nic vážného, ale ani jedna nechtěla nic takového slyšet. A jako vrchol všeho mu v pět hodin ráno zavolal dědeček osobně a dožadoval se setkání s jeho snoubenkou.

Snoubenka… Panebože! Jak si jen mohla matka s Olympií vyložit tu jeho poznámku zrovna takhle? Andreas netušil. Věděl jen, že bude muset někoho takového hodně rychle sehnat, jinak bude mít pěkný průšvih.

„Přivezeš ji s sebou na ostrov,” oznámil mu dědeček, a byl to rozkaz, nikoli prosba.

Co teď má kčertu dělat? Má na to osm dní, aby našel vhodnou snoubenku a objasnil jí, co bude jejich fiktivní zasnoubení obnášet. Že to nebude nic víc než výmysl. Osm dní a ona musí být dost dobrá herečka, aby jí uvěřil nejen dědeček, ale i matka s oběma sestrami.

Odvrátil se od okna, takže ho Saskie konečně spatřila. Nedokázala zakrýt, v jakém je šoku. Hlasitě zalapala po dechu, zbledla a pak zase pro změnu celá zrudla.

„Vy?” vykřikla a instinktivně couvala ke dveřím. Vzpomínky na včerejší večer se opět začaly vynořovat. Byla si jistá, že přijde o práci.

Ona je nepochybně skvělá herečka, uvědomil si Andreas, když pozoroval její reakci. Dnes ráno se chovala úplně jinak než včera večer. Asi byla zděšená z toho, když zjistila, že ten, komu se nabízela… koho sváděla, je její nový šéf. V očích se jí zračil obrovský úlek a začal se jí třást spodní ret, přestože se to vehementně pokoušela skrýt… Ale ano, ona je prvotřídní herečka. Opravdu perfektní.

Andreasovi se náhle rozsvítilo v hlavě. Jako by spatřil světlo na konci tunelu, kde se ocitl díky své včerejší lži.

„Tak slečno Rodgersová,” začal Andreas tónem, který ještě prohloubil Saskiino už tak dost narušené sebevědomí. „Četl jsem o vás zprávu od Gordona Jarmana a musím vám pogratulovat. Zdá se, že jste na něho velmi zapůsobila a on o vás má vysoké mínění. Je to pocta pro tak mladou a v podstatě novou zaměstnankyni. Zejména pak pro takovou, která si osvojí zvyk dodržovat pracovní dobu podle vlastního uvážení. Odpoledne odchází z práce dříve a ráno chodí pro změnu pozdě.”

„Že odcházím dříve?” Saskie na něj zůstala zírat. Jak proboha zjistil tohle?

Jako by četl její myšlenky, tiše jí vysvětlil: „Byl jsem včera dole v hale, zrovna ve chvíli, kdy jste odcházela… před skončením pracovní doby.”

„Ale to bylo…” začala Saskie nejisté.

Andreas ji nenechal domluvit, zavrtěl hlavou a chladně jí řekl: „Neomlouvejte se, prosím. To možná účinkuje na Gordona Jarmana, ale bohužel na mě ne. Koneckonců jsem viděl, jak se bavíte, když nejste v práci. Pokud…” Zamračil se, rysy v obličeji mu ztvrdly a nasadil ledový výraz. „Pokud to ovšem není skutečný důvod, proč vám dal tak vynikající doporučení…”

„Ne!” skočila mu Saskie do řeči. „Ne! Já nejsem… Včera večer to byl obrovský omyl,” protestovala. „Já ne…”

„Ano, tím jsem si jistý,” souhlasil Andreas a dodal: „Alespoň pro vás. Vidím, že váš plat není nijak zvlášť vysoký. Mého dědečka by rozhodně nepotěšilo, kdyby zjistil, že některý z našich zaměstnanců si přivydělává takovýmto způsobem. Mohlo by to na naši společnost vrhnout špatné světlo. Chápete?” usmál se na ni.

„Máte velké štěstí, že jste nepracovala v žádném z hotelů, který nám patří…” neodpustil si ironickou poznámku.

„Jak se opovažujete?” rozčileně ho přerušila Saskie a tváře jí zrudly vztekem.

„Jak se opovažuju? Na to bych se snad měl ptát já vás,” odvětil prudce Andreas a předchozí přátelskou atmosféru vystřídalo z jeho strany napětí a zlost. Ponuře pokračoval: „Když pominu morální hledisko toho, v čem podnikáte nebo se snažíte podnikat – napadlo vás někdy, že se můžete dostat do nebezpečí i po fyzické stránce? Ženy jako vy…”

Na chvíli se odmlčel a pokračoval pak už klidněji: „Jsem informován, že velice usilujete o to, abyste si své místo tady udržela.”

„Ano, to je pravda,” připustila Saskie šeptem. Bylo to tak, sama o tom s Gordonem Jarmanem mluvila a ten to zřejmě tlumočil Andreasovi. Kdyby to teď popřela, jen by ho to ještě víc utvrdilo v přesvědčení, jaká je lhářka.

„Podívejte… dovolte mi, prosím, abych vám vysvětlila ten včerejší večer,” požádala Saskie Andrease zoufale. „Vím, jak vám to muselo připadat, ale nebylo to tak, já nejsem…”

Najednou přestala, neboť viděla, že Andreas nemá zájem ji poslouchat a ani v nejmenším jí neuvěří.

Třeba by pomohlo, kdyby za ním přivedla Lorraine s Megan, a ty by to celé uvedly na pravou míru, jenže Megan stejně nemyslela na nic jiného než na Marka a jejich společnou dovolenou v Karibiku.

Co se týká Lorraine… no, ta by si v Saskiině situaci asi přímo libovala.

„Udělala jste dobře,” řekl Andreas jemně, hned jak se odmlčela. „Víte, lháře nesnáším ještě mnohem víc než ženy, které…” Teď pro změnu nedokončil větu on, ale Saskie věděla, co tím myslí.

Znovu zrudla od hlavy až k patám, když ji Andreas vzápětí zaskočil nabídkou.

„Mám pro vás úkol,” prohlásil, sepjal prsty a díval se na ni jako velký dravec na malou kořist.

„Jaký úkol?” zeptala se Saskie obezřetně a srdce jí divoce tlouklo. Obávala se, že jeho odpověď dokáže uhodnout předem. A stejně tak se obávala podivné směsice pocitů, která jí náhle zaplavila celé tělo.

„Není to nic, na co byste nebyla zvyklá,” odvětil Andreas jemně. „Kdysi jsem četl nějaký článek o mladých ženách, které dostaly v práci výpověď, protože si hrály na -”

„Já přece nic špatného nedělám!” rozlítila se opět Saskie, ale on ji okamžitě zarazil.

„Včera jsem tam byl – vzpomínáte si?” řekl ostře. „A pokud se to dozví můj dědeček, dostanete okamžitou výpověď.”

Dědeček svěřil veškerou odpovědnost za podnik Andreasovi, to ovšem Saskie nemohla tušit. Bylo na ní poznat, že mu věří.

„Nemusíte mu o tom říkat.” Viděl, jak velké pro ni bylo úsilí vyslovit ta slova, a nakonec ještě dodat: „Prosím.”

„Nemusím,” souhlasil, „ale jestli to udělám, nebo ne, to závisí na vaší odpovědi na moji nabídku.”

„To je vydírání,” zaprotestovala Saskie.

„To je skoro stejně tak stará metoda, jako to povolání, které jste mi včera předváděla,” přisvědčil Andreas.

Saskie pomalu začínala panikařit. Navzdory všem těm podivným okolnostem po ní mohl chtít jen jedno. Včera večer mu nakonec poskytla dost dobrý důvod, aby si o ní myslel… Ale vždyť to bylo proto, že si ho spletla s Markem. Kéž by jí jen dovolil, aby mu to nedorozumění mohla popravdě vysvětlit…

Zničehonic dostala strach a pustila se do něj téměř nepříčetně: „Jsem překvapená, že muž jako vy musí vydírat ženu, aby ji dostal do postele a mohl se s ní vyspat. Nepřipadá v úvahu, abych já…”

„Vyspat?” zeptal se Andreas, zaklonil hlavu a hlasitě se rozesmál. Když se uklidnil, zopakoval: „Vyspat se? S vámi? Nikdy! To, co po vás chci, nemá se sexem absolutně nic společného,” dodal o poznání chladněji.

„Ne?” Viditelně se jí ulevilo. „Tak o co vám tedy jde?”

„Chci, abyste mi věnovala svůj čas a souhlasila s tím, že budete jistou dobu vystupovat jako moje snoubenka,” prohlásil s ledovým klidem.

„Cože? Vy jste se snad úplně zbláznil,” vyjekla nevěřícně Saskie.

„Ne, nezbláznil. Ale nerad bych vstoupil do manželství s někým, koho mi vybral dědeček. A moje skvělá matka mi moudře naznačila, že zřejmě nejlepší způsob, jak dědečka přesvědčit, bude jednoduše mu oznámit, že chodím s někým jiným. Věřte mi, je to jediná možnost, jak překazit jeho plány ohledně svatby s mou sestřenicí.”

„Vy po mně chcete… abych předstírala, že… jsem vaše snoubenka?” vykoktala Saskie. Nebyla si jistá, zda mu dobře rozuměla, ale když přikývl, nesouhlasně vybuchla. „Ne, nikdy, ani za nic na světě!”

„Opravdu ne?” zeptal se Andreas s jistou dávkou nelibosti. „V tom případě musím bohužel konstatovat, že za chvíli opustíte moji kancelář a já vám budu nucen sdělit, že s velkou pravděpodobností budete muset z naší firmy již brzy odejít v rámci sice nechtěného, ale nezbytně nutného snižování stavu.”

„Ne, to nemůžete udělat…” spustila Saskie, ovšem neušlo jí, jak cynicky se Andreas tváří a raději zmlkla.

Vlastně tady marní čas. Neposlouchal ji, nevěřil jí. On jí totiž nechtěl věřit. A když odmítla vyplnit jeho rozkazy, bylo jí jasné, že tu hrozbu ohledně propuštění stoprocentně uskuteční.

Saskie polkla. Neměla na výběr. Připadalo jí, jako by se chytila do pasti, z které není úniku.

„Takže?” vytrhl ji Andreas z myšlenek. „Ještě jste mi neodpověděla. Souhlasíte s mým návrhem, nebo…?”

Cítila se mizerně. „Souhlasím,” snažila se mu dívat do očí, ale hlas se jí třásl.

„Výborně. Navrhuji, abychom předstírali, že jsme náš vztah nějakou dobu tajili. Setkali jsme se náhodou při mé první návštěvě Hilfordu. Jelikož bylo převzetí hotelu firmou Demetrios na spadnutí, rozhodli jsme se uchovat náš vztah… naši lásku v tajnosti. To teď už není potřeba. No a abychom to všem dokázali, zvu tě dnes na oběd.”

Na chvíli se odmlčel a pak dodal: „Koncem příštího týdne letíme na náš ostrov v Egejském moři. Do té doby bychom o sobě měli vědět spoustu věcí.”

„Kamže letíme?” zarazila se Saskie. „Ne, to nemůžu, moje babička…”

Andreas slyšel od Gordona o tom, že Saskie bydlí s babičkou, ale to v tuto chvíli nehrálo roli. Na-zvedl obočí a zeptal se jí sladce: „Teď jsi zasnoubená se mnou, má drahá, a já jsem jistě důležitější než tvoje babička. Vím, že bude překvapená, ale nepochybuji o tom, že pochopí, proč jsme si náš vztah nechávali pro sebe. Jestli chceš, můžu za ní jít s tebou a vysvětlit jí to.”

„Ne,” rozhodně zamítla Saskie. „To není nutné. Stejně je teď v Bath v své sestry. Chce tam ještě pár týdnů zůstat. Pořád nedokážu pochopit, jak můžeš tohle udělat,” řekla Saskie rozrušeně. „Vždyť nás bude dědeček podezírat, když spolu… nebudeme…”

„Nic takového ho nesmí ani napadnout,” opravil ji Andreas roztomile. „Ty jsi vynikající herečka, viděl jsem to na vlastní oči. Jsem si jistý, že ho dokážeš přesvědčit, že spolu… no, vždyť víš.”

Oči mu najednou potemněly a Saskie, když viděla, jak se na ni dívá, raději couvla.

„Fajn, možná bude vážně lepší, když to s tou plachostí nebudeš tolik přehánět. Můj dědeček není blázen. Silně pochybuju, že by uvěřil tomu, že se muž v mém věku vášnivě zamiluje do ženy, která netouží po sexu. Určitě víš, že jsem napůl Řek, a ti jsou vášnivostí pověstní.”

Saskie se chtěla otočit a utéct. Situace se minutu od minuty zhoršovala. Co by asi tak Andreas dělal, kdyby věděl, že ona nemá o sexu ani potuchy. Její zkušenosti byly omezené na pár letmých polibků a objetí. Mohla za svou zdrženlivost poděkovat svým rodičům. To všechno bylo kvůli nim. Netoužila prožít totéž a dopadnout stejně jako oni. To ovšem nemohl Andreas vědět.

„Je už skoro deset,” řekl a podíval se na hodinky. „Vrať se teď do kanceláře. V jednu se pro tebe zastavím a zajdeme někam ven na oběd. Čím dříve se lidi tady dozví o našem vztahu, tím lépe.”

Zatímco mluvil, pomalu přistoupil k Saskii. Vzal ji za ruku, jemně jí stiskl prsty a ona zalapala hlasitě po dechu. Právě v tu chvíli vešla jeho asistentka, ale překvapeně se mezi dveřmi zarazila.

Saskie si všimla, že Andreas má snědou, opálenou pleť, ale zase ne tolik, aby každý uhodl, že má v sobě i řeckou krev. Oči měl šedé, a nikoli modré, jak se mu včera snažila vnutit, takže i jeho oči dokázaly zakrýt jeho původ. Ovšem vlasy, ty měl skutečně velmi tmavé, rovné a husté. Jeho vysoko posazené lícní kosti, rovný nos a pevná brada v sobě měly něco z výrazu antických hrdinů. Jako by Andreasovy rysy patřily nějakému arogantnímu řeckému šlechtici z dávných časů. Saskie ho podezírala, že má tendenci ovlivňovat všechno a všechny kolem sebe.

„Ach Andreasi,” zvolala rozpačitě asistentka a nevěřícně přihlížela, jak si její šéf k sobě přivinul Saskii. „Omlouvám se, jestli vás ruším, ale dědeček už dvakrát telefonoval.”

„Za chvíli mu zavolám sám,” odpověděl jí Andreas klidným, nevzrušeným hlasem a požádal ji: „Mezi jednou a půl druhou mi nesjednávej žádné schůzky ani hovory. Jdu se svou snoubenkou na oběd.”

Zatímco mluvil, obrátil se k Saskii a věnoval jí pohled plný něhy a citu, jakoby byl její skutečný milenec neschopný potlačit svou touhu. Saskii to zarazilo a nebyla schopna nijak reagovat, jen se na něho dívala jako zhypnotizovaná. Kdyby se na ni takhle podíval včera večer… ne, nemohla ani domyslet, co by se mohlo třeba stát…

Jestliže ji jeho chování šokovalo, pak jeho asistentka byla v šoku dvojnásobně.

„Děje se něco?” zeptal se jí Andreas.

„Ne, já jsem jen… ne, nic,” vykoktala.

„V pořádku. A ještě jedna věc. Zamluv ještě jednu letenku na příští týden na můj let do Athén. Místo vedle mě – pro Saskii.” Odvrátil se od asistentky a něžně zašeptal své snoubence: „Už se nemůžu dočkat, až tě představím naší rodině, hlavně dědečkovi. Ale nejdříve…”

Než stačila Saskie uhodnout, co Andreas zamýšlí, vzal ji za ruku a přikryl si ústa její dlaní. Bylo příjemné cítit jeho teplý dech. Měla pocit, že se o ni začíná pokoušet závrať, uvnitř cítila vzrušení. Zrychlil se jí dech a celé tělo se jí roztřáslo.

Na druhou stranu ale byla vyděšená z toho, že se dokázala přinutit vydávat se za někoho jiného, předstírat život, který byl mnohem více vzrušující než ten její. Stalo se něco, o čem nikdy nesnila.

Probrala se, když slyšela, jak jí Andreas říká chraplavým hlasem: „Nejdřív musíme najít něco krásného, abychom ozdobili tenhle prst, lásko. Dědeček by nepřenesl přes srdce, kdybych tě přivedl domů bez prstenu, který jasně odráží mé úmysly.”

Saskii nemohlo uniknout zaúpění, které vyšlo z úst asistentky, ale ona sama byla zděšena ještě víc. Andreas ji považoval za dobrou herečku, ale ani on nebyl špatný herec. Naopak. A ten pohled, jakým se na ni teď díval, mluvil za všechno…

Asistentka nevydržela a rychle vyklouzla z kanceláře. Sotva se za ní zavřely dveře, Saskie šlehla pohledem po Andreasovi: „Uvědomuješ si, že do oběda to tady o nás budou vědět všichni?”

„Všichni?” zopakoval a věnoval jí dlouhý pohled plný touhy. „Miláčku, divil bych se, kdyby se tahle naše novinka nedostala ještě dál.”

Dívala se na něj s nedůvěrou, a tak pokračoval.

„Jsem si jistý, že do oběda se to donese až do Athén,” řekl stručně.

„K dědečkovi?”

„Mimo jiné,” přitakal, ale nevysvětlil jí, koho dalšího má na mysli.

Najednou ji napadlo tisíc otázek, na které chtěla znát odpověď. Zatoužila se zeptat na jeho rodinu, zejména na dědečka, na ostrov, kam ji hodlá vzít, a na tu ženu, s níž by se měl podle přání dědečka oženit. Věděla, že si lidé v Řecku hodně potrpí na rodinu. Rovněž si vzpomněla, co jí říkala o té Andreasově sestřenici Emma. Podle ní byla velice bohatá, stejně jako sám Andreas.

Ani si nestačila uvědomit, jak jí Andreas pustil ruku, galantně ji doprovodil ke dveřím, otevřel a ona jako ve snách opustila jeho kancelář.

„Jsi připravená?”

Saskie cítila, jak se jí zase po celém těle začíná rozlévat červeň. Andreas přistoupil k jejímu stolu. Všichni její kolegové dělali, že se na ně nedívají nebo se o to alespoň snažili. Ale Saskie moc dobře věděla, že jsou s Andreasem středem jejich zájmu. Jak by také nebyli?

„Gordone, myslím, že Saskie dnes přijde z oběda o něco později,” oznamoval ihned Andreas jejímu zmatenému šéfovi.

„Už jsi mu řekla, co je nového?” zeptal se jí Andreas zamilovaně.

„Nee…” Saskie se nedokázala přinutit dívat se na Andrease stejným způsobem.

„Saskie,” slyšela, jak říká Gordon tiše a nevěřícně. „Nerozumím tomu.”

A nemohl by rozumět už vůbec, kdyby mu prozradila, jak se věci doopravdy mají. Zdálo se jí nefér podvádět muže, který se k ní choval vždycky laskavě, ale copak má na výběr?

„Vlastně to není tvá chyba, Saskie,” vysvětloval právě Andreas. „Omlouvám se, Gordone, protože za to můžu já. To já jsem trval na tom, aby náš vztah zůstal v tajnosti, dokud nebude ten obchod s hotelem definitivní.

Nechtěl jsem, aby měla Saskie nějaké problémy a musím vám přiznat, že to byla ona, kdo trval na tom, aby mezi námi nikdy nepadlo ani slovo o plánovaném obchodu. A po pravdě řečeno, ani já jsem na nic takového nemyslel, když jsem trávil svůj čas s ní,” přiznal se Andreas a znovu vrhl na Saskii zamilovaný pohled, což způsobilo další vlnu závisti u jejích kolegyň.

„Proč jsi to udělal?” dožadovala se Saskie vysvětlení, když byli konečně sami. „Co jsem udělal?”

„Víš dobře, co myslím. Proč jsme se nemohli prostě jen někde sejít?” ohradila se Saskie.

„Tajně?” Andreas teď vypadal spíš znuděně než zamilovaně.

Zamračil se a netrpělivě se na ni podíval. Byl o pěkný kus vyšší než ona, nepochybně měřil přes sto osmdesát centimetrů. Saskii pomalu začínalo bolet za krkem z toho neustálého zaklánění.

Přála si, aby nešel tak těsně vedle ní. Nebylo jí to dvakrát příjemné a hlavně měla divný pocit – že s Andreasem zažívá a cítí něco, co nikdy před tím nepoznala.

„Už jsem ti přece vysvětlil, že hlavním bodem naší dohody je zveřejnit náš vztah. Musí o nás vědět všichni.” Usmál se a najednou změnil téma.

„Zamluvil jsem stůl v té restauraci, kde jsme se viděli poprvé. Dal jsem si tam včera jídlo a bylo to vynikající. Ovšem to, co následovalo potom, hmmm…”

To už bylo na Saskii moc.

„Poslyš, pořád se ti snažím vysvětlit, že včerejší večer byl omyl. Já…”

„V pořádku, souhlasím,” přisvědčil Andreas. „Byl to omyl – tvůj omyl, a když už o tom tedy mluvíme, musím tě, milá Saskie, varovat. Opovaž se něco podobného zkoušet teď, když jsi zasnoubená se mnou. Na žádného jiného muže se ani nepodíváš…” Zarazil se, protože mu neušlo, jak šokované si ho Saskie najednou prohlíží a jak se jí hrůzou rozšířily oči.

Pokračoval tedy jemněji. „Víš, že jsem napůl Řek, miláčku, a když dojde na mou ženu, chovám se potom víc jako Řek než jako Angličan.”

„Já nejsem žádná tvoje žena,” bylo jediné, na co se Saskie zmohla.

„Ne,” souhlasil Andreas cynicky. „Ve skutečnosti patříš každému, kdo má dost peněz a může si tě dovolit, je to tak?” Znovu se zarazil, ale tentokrát ho vyděsil zvuk, který se Saskii vydral z hrdla, a také její nezvyklá bledost. Pak jí tváře opět zalila červeň a Saskie se začala ovládat.

„Nemáš právo se mnou takhle mluvit!” prohlásila pevně.

„Nemám právo? Ale ano, vždyť jsem tvůj snoubenec, a jako takový mám na tebe veškerá práva,” připomenul jí, a než ho stačila zastavit, dotkl se jí prstem pod okem a něžně setřel slzy, které jí v tom vzteku vytryskly.

„Slzy?” začal si ji opět dobírat. „Miláčku, ty jsi ještě mnohem lepší herečka, než jsem předpokládal.”

Došli do restaurace, Andreas galantně otevřel dveře a nechal ji projít dovnitř jako první. Saskii se nedařilo zahnat nepříjemné pocity, které souvisely s včerejším večerem a jejím vystoupením tady.

„Nechci nic jíst, nemám hlad,” řekla Saskie rozhodně hned na začátku, jakmile je číšník dovedl ke stolu.

„Trucuješ?” zeptal se Andreas. „No, nemůžu tě do jídla nutit, ale já nehodlám promarnit příležitost dobře se najíst.”

„Jsou věci, o kterých si spolu musíme promluvit,” dodal po chvíli chladným a neosobním hlasem. Vzal si jídelní lístek a začetl se.

„Většinu osobních údajů o tobě znám z dotazníku, ale má-li nám moje rodina uvěřit, že jsme milenci, je spousta dalších věcí, které nutně potřebuju vědět. A ty o mně také.”

Milenci. Když souhlasila s jeho vydíráním, tušila, že bude muset hrát přesně podle jeho pravidel, jinak ji on hravě zničí.

„Milenci?” Saskie mu věnovala ponurý úsměv. „Já myslela, že v Řecku je absolutně nepřípustné provozovat sex před svatbou.”

„Jen pro ženy,” opravil ji mírně Andreas. „Ale jelikož ty nejsi Řekyně a já jsem Řek jen napůl, předpokládám, že dědeček bude v tomto ohledu tolerantní.”

„Ale nebyl by, kdybys byl zasnoubený s tou sestřenicí?” zajímala se Saskie. Tlačila na něj a sama ani nevěděla, proč se tak vyptává. Jen při pouhé myšlence na tu pro ni zcela neznámou ženu cítila kdesi uvnitř bolest a nepřátelství.

„Má sestřenice Athéna je vdova. Byla vdaná, ale…” Odmlčel se a pak suše dodal: „Víš, ona by v žádném jiném případě nesnesla, aby se jí dědeček míchal jakýmkoli způsobem do života. Je to velice nezávislá a tvrdá žena. Bohužel teď s tou svatbou si zřejmě rozumějí…”

„Ona je vdova?” Z nějakého důvodu se Saskie domnívala, že Athéna je nejspíš velmi mladá dívka. Nikdy by ji nenapadlo, že už byla jednou vdaná.

„Ano,” potvrdil Andreas. „A má dvě dospívající děti.”

„Dospívající?”

„Vdávala se, když jí bylo dvaadvacet,” pokrčil rameny. „A to bylo téměř před dvaceti lety.”

Saskie horlivě počítala. Athéna přece musí být mnohem starší než Andreas! Určitě je osamělá, a tak ji rodina tlačí do druhého manželství, o které třeba ani ona sama nestojí, pomyslela se Saskie soucitně.

„Ale ty se o Athénu nemusíš zajímat, pochybuju, že byste se vy dvě setkaly. Má po světě několik bytů – v Athénách, v New Yorku, v Paříži a často je na cestách. Řídí společnost zabývající se lodní přepravou, kterou zdědila.”

Lodní přeprava, hotelový řetězec. Není divu, že jeho dědeček tolik touží po tom, aby se Athéna s Andreasem vzali. Saskii jen udivovalo, že Andreas o nic takového ani v nejmenším nestojí.

Andreas jako by přesně uhodl, na co Saskie myslí. Naklonil se k ní a řekl vyčítavě: „Na rozdíl od tebe se já prodávat nehodlám.”

„Já se neprodávala,” vykřikla a okamžitě se zastyděla. Ke stolu přistoupil číšník a nesl dva talíře s jídlem, které vypadalo velmi lákavě.

„Já si nic neobjednala,” začala, když před ni postavil jeden z talířů.

„Ne, ale já jsem ti objednal. Nechci, aby si moje snoubenka zvykala na nějaké diety. Řek smí svou ženu i uhodit, ale nikdy nesnese, aby měla hlad.”

„Uhodit?” Saskie se na něj nevěřícně zadívala. Ale když viděla nepatrný náznak úsměvu v jeho očích, byla si jistá, že si ji jen dobírá.

Raději se pustila do jídla a snažila se nevšímat těch zkoumavých pohledů, které na ni Andreas vrhal.

Kdyby ji tady včera neviděl, asi by si myslel, že je velmi, velmi nezkušená. Dost možná i panna. Kdykoli ji škádlil, nedokázala na něj vůbec pohlédnout. Možná by neměl jen mluvit. Mohl by zkusit, jak by reagovala na jeho doteky. Jestli by se po tom také tak roztomile chvěla, jako to dělala, když se spolu bavili o věcech, vzdáleně souvisejících se sexem.

Nařídil si přestat myslet na takové věci a rázně začal: „Jsou určité věci, které o mně musíš vědět, pokud chceš na mou rodinu dokonale zapůsobit.”

A vylíčil jí, jak skončilo manželství jeho rodičů a nějaké věci týkající se zejména dědečkova zdraví.

„Což neznamená, že už nic nedělá. Naopak. Teď, co je kvůli srdci v důchodu, se mi míchá do života ještě mnohem víc. Dokola unavuje mou matku s tím, že umře dřív, než se ode mě dočká pravnoučete. A jestli tohle nepovažuješ taky za vydírání, pak nevím,” zavrčel Andreas.

„Bude to spíš přání celé rodiny, ne?” řekla na to Saskie sladce a vysloužila si tak pohled, při kterém se zachvěla po celém těle.

„Později pochopitelně naše zasnoubení zrušíme,” pokračoval Andreas v rozvíjení svého plánu. „Během pobytu na ostrově zjistíme, že existují věci, na nichž se prostě nedokážeme spolu shodnout, a jakmile se vrátíme zpět do Anglie, rozejdeme se. Tak získám čas a Athéna se, doufejme, rozhodne provdat za některého z mnoha nápadníků, kteří ji neustále obletují a snaží se stát jejím druhým manželem.”

„A co když ne?” Saskie se nemohla nezeptat.

„Když ne, tak budeme muset dál předstírat zasnoubení, dokud si buď Athéna někoho nenajde, anebo mně se nějak podaří přesvědčit dědečka, že se může dočkat svého pravnuka od některé z mých sester.”

„Copak ty se nikdy nechceš oženit?” zeptala se Saskie překvapeně.

„No, řekněme, že jelikož jsem do svých pětatřiceti nepoznal žádnou ženu, bez které bych nedokázal žít, silně pochybuji, že by se mi to ještě někdy podařilo. Zamilovávat se je výsadou mladších mužů. Potom je to spíš bláznovství.”

„Můj otec se do matky zamiloval v sedmnácti,” nedokázala si odpustit, aby mu to nepověděla. „Rozvedli se…” Oči jí potemněly. „Stihli to ještě předtím, než jsem se narodila. Podle mě by starší muž měl mít alespoň nějakou zodpovědnost vůči člověku… dítěti, jehož život pomáhal stvořit. Jenže můj otec byl sám ještě dítě.”

„Opustil tě?” Andreas se zamračil.

„Opustili mě oba. Kdyby nebylo mé babičky, skončila bych v dětském domově.”

Andreas si ji dlouze prohlížel. Byl snad tohle ten pravý důvod, proč lovila po nocích muže? Hledala něco, třeba lásku muže, takovou, jaké se jí nikdy nedostalo od vlastního otce? Ale proč se najednou snaží její chování omlouvat?

„Raději bychom měli jít zpátky do práce,” řekl Andreas náhle a chystal se zaplatit.

ČTVRTÁ KAPITOLA

Kdyby jí někdo před dvěma týdny řekl, že všeho nechá a poletí na neznámý řecký ostrov ve společnosti stejně tak neznámého muže, s kterým je ještě navíc zasnoubená, Saskie by zavrtěla rozhodně hlavou a dotyčnému by se leda tak vysmála.

Smála by se hodně dlouho a pěkně nahlas, protože si nedokázala představit, že by mohla potkat někoho tak arogantního, sebevědomého a rozkazovačného, kdo by ji tohle dokázal přinutit udělat.

Za necelých patnáct minut ji Andreas přijede vyzvednout. Tím začne první část jejich společné cesty na ostrov Afrodite. Malý ostrov, který Andreasův dědeček koupil pro svou manželku a pojmenoval ho po bohyni lásky.

„Byl to sňatek z velké lásky, požehnán souhlasem obou rodin. To se zase tak často nestává,” prozradil Saskii Andreas, když jí vyprávěl o sobě a své rodině.

Sňatek z lásky… Nic falešného jako naše zasnoubení, pomyslela si Saskie.

I když celý ten podvod byl proti její vůli, bylo jí trapně. A ještě hůř jí bylo ve chvíli, kdy musela zatelefonovat babičce a zalhat jí.

Jednoduše se vymluvila, že jede pryč pracovně. Nechtěla babičce přidělávat zbytečné starosti.

Andreas zkoušel Saskii přesvědčit, aby babičce sdělila podrobnosti ohledně jejich zasnoubení, ale ona rozhodně odmítla.

„Tobě možná nevadí lhát své rodině o našem vztahu” pohlédla na Andrease vyčítavě. „Ale já nedokážu lhát babičce o něčem tak…” Nemohla dál pokračovat, nedokázala mu říct, že babička by tomu stejně nikdy neuvěřila. Nepochopila by totiž, jak se Saskie hodlá zaslíbit na celý život muži, kterého ani v nejmenším nemiluje.

Jakmile se v práci rozkřiklo, že je Saskie zasnoubená s Andreasem, její kolegové s ní jednali mnohem opatrněji a s určitým odstupem. Teď už nebyla jedna z nich, ale snoubenka velkého šéfa. Tak strávila Saskie většinu týdne osamocená a trochu vyděšená z nadcházejících událostí. Na druhou stranu jí ta samota až tolik nevadila, alespoň měla klid a nikdo se jí na nic nevyptával.

Byla dost pyšná na to, aby se s někým začala bavit sama od sebe. To v ní přetrvávalo z dob dětství, kdy všichni věděli, co byli její rodiče zač. Díky nim si tak připadala jiná, odlišovala se od ostatních dětí a v podstatě se stranila svých spolužáků, kteří nevěděli, co mají, když žijí s vlastní matkou a otcem.

Saskie až nyní dokázala ocenit tu spoustu lásky, které se jí od babičky vždycky dostalo a dobře věděla, že nikdo jiný by ji nedokázal tolik milovat jako ona.

Nervózně se podívala na hodinky. Do Andreasova příjezdu zbývalo necelých pět minut. Srdce se jí najednou prudce rozbušilo. Všechno měla zabalené, kufr stál připravený v hale.

Dlouho se nemohla rozhodnout, co si s sebou vezme na sebe. Nakonec vybrala něco z letního oblečení, které si nakoupila před třemi lety, když jely s Megan na dovolenou do Portugalska, a nějaké věci, co nosila do práce.

Neviděla Andrease od jejich společného oběda, ale nedalo se říct, že by ho nějak postrádala. Ne, to vůbec ne! Ostatně věděla, jak nabitý má program a že ho čeká spousta schůzek ohledně hotelu.

„Navštěvuje osobně každý z hotelů, které patří do našeho řetězce a zajímá ho úplně všechno,” slyšela Saskie z jistého spolehlivého zdroje. Byla to jedna kolegyně, která Andrease velice obdivovala. „A hádej, co ještě?”

Saskii to ani moc nezajímalo, předpokládala, že se chystá masové propouštění.

Ke svému údivu se jí ovšem dostalo překvapující odpovědi: „Každému ze zaměstnanců slíbil, že si může být svým místem jistý, musí pouze splnit cíle, které pan Latimer stanoví. Všude také oznámil, že hotely budou nyní řízeny zodpovědněji pod vedením nových ředitelů, které on osobně vybere. A je prý přesvědčen, že všechny naše hotely budou už brzy ziskové.”

No, asi ho ještě ostatní úplně neprokoukli tak jako já, pomyslela si Saskie hořce. To bylo jediné, co jí vytanulo na mysli při té chvále na Andrease.

Už je přece půl jedenácté a on pořád… Saskie najednou uviděla velký mercedes, jak parkuje před babiččiným domem. Celá ztuhla. Přesně na čas. Samozřejmě, vždyť Andreas by s ní zbytečně nepromarnil ani vteřinu ze svého drahocenného času.

Než stihnul dojít ke dveřím, Saskie otevřela, vzala si kufr a klíče.

„Co to je?”

Jasně viděla, jak se Andreas zamračil, když spatřil její laciný kufr.

„Můj kufr,” odsekla.

„Dej mi to,” přikázal jí.

„Vezmu si ho sama.”

„Ano, ale…” souhlasil pomalu.

„Ale co?” zeptala se rozčileně Saskie. „Řekové snad nedovolují ženám nosit zavazadla, aby se nechovaly moc nezávisle?”

Saskie si všimla, jak pevně sevřel ústa a vůbec se mu nelíbilo, co právě říkala. Z nějakého důvodu se s ním chtěla právě teď pohádat, i když viděla, jak se mu zlověstně blýská v očích. ,

„Myslím, že v tomto případě bys měla vinit spíš mého anglického otce než mou matku,” řekl ledově. „Prestižní anglická soukromá škola, do které mě otec poslal, nás učila starým dobrým zvykům.” Věnoval jí téměř nepřátelský pohled. „A ještě jedna věc. Upozorňuju tě, že dědeček je v takovýchto záležitostech rovněž dost staromódní. Nepochopí, jestli budeš takhle vyvádět. A celou dobu, co budeš na ostrově…”

„Se musím chovat, jak ty mi přikážeš,” dokončila za něj trpce Saskie.

Jestli tedy mají všechny příští dny a týdny vypadat takhle, nedokázala si přestavit, jak to všechno dokáže přežít. Mělo to alespoň jednu výhodu. Kdokoli je uvidí spolu pohromadě, nebude později překvapený, až se rozhodnou zasnoubení zrušit.

„Naše letadlo odlétá z Heathrow zítra ráno v devět, takže budeme muset odjet z mého bytu velmi brzy,” informoval ji Andreas, když už byli v autě.

„Z bytu?” opáčila nevěřícně.

„Ano,” potvrdil. „Mám byt v Londýně. Dnes tam přespíme a celé odpoledne strávíme nakupováním.”

„Nakupováním?” Saskie se chtěla vyptávat, ale Andreas ji nenechal.

„Ano, nakupováním,” vysvětloval jí trpělivě. „Potřebuješ zásnubní prsten a…” Na chvíli se odmlčel a věnoval jí povýšený pohled, kterým ji zhodnotil od hlavy po paty. Až se jí z toho chtělo vykřiknout, aby okamžitě přestal, nechal ji odejít a našel si pro ten svůj nehorázný podvod někoho jiného. Jak ráda by mu řekla, že si to všechno rozmyslela, že na jeho vydírání nehodlá přistoupit. Ale věděla, že nic z toho není možné.

„Budeš potřebovat vhodnější oblečení,” řekl Andreas, jakmile skončil s prohlídkou.

„Jestli máš na mysli oblečení k moři,” začala Saskie, „tak to mám v kufru.”

„Ne, nic takového nemyslím,” přerušil ji. „Jsem bohatý a nezávislý muž, Saskie. Nemusím ti to připomínat, víš to přece sama. Ještě před uskutečněním toho obchodu se vaše účetní oddělení nepochybně dozvědělo, jaké jsou mé majetkové poměry.

Dědeček je několikanásobný milionář a má matka i obě sestry jsou zvyklé nakupovat oblečení u předních světových návrhářů. Žádná z nich není nijak posedlá módou ani nakupováním, prostě to tak je. A proto ty jako moje snoubenka…”

Nenechala ho domluvit, zhluboka se nadechla a rozzlobeně odsekla: „Nemysli si, že ti dovolím nakupovat mi nějaké oblečení…”

Nastala kratičká pauza a Andreas se zase stal pánem situace. Zeptal se jí jemně: „Proč ne? Koneckonců, nabízelas mi přece, abych si koupil tvé tělo. Já nebo kdokoli jiný, kdo by ti zaplatil.”

„Ne! To není pravda,” popřela Saskie.

„Jde ti to dobře,” dobíral si ji Andreas. „Ale hraní si schovej, až se setkáš s mou rodinou. Vždyť já vím přesně, jaké jsou tvoje možnosti. Mysli si třeba, že to oblečení je součástí naší smlouvy. Něco jako zpestření tvé práce.” Přezíravě se na ni usmál. „A upozorňuju tě, že všechno, co si budeš chtít koupit, musím napřed vidět a schválit já. Chci své rodině představit elegantní snoubenku, která má velmi dobrý vkus.”

„Co mi to tady navrhuješ za nesmysly? Bojíš se snad, že kdybych si to oblečení vybírala já sama, koupila bych si něco, co je vhodné spíš pro…” Saskie se zarazila, neschopná větu dokončit.

Andreas jí chladně vysvětloval: „Nezlob se, ale nejsi zvyklá nakupovat takové oblečení. Nechci, aby sis pořídila věci, které by se hodily pro mladou ženu se skromným platem, nýbrž šaty pro snoubenku extrémně bohatého muže.”

Najednou byla Saskie u konce svých sil. Nemohla reagovat, nedokázala na to nic říct, ale uvnitř s ní lomcoval vztek. Jeho plány už nebylo možné zastavit. Třeba by mu to mohla později všechno splácet, i kdyby na to měly padnout všechny její úspory.

„Takže: žádné další námitky?” zjišťoval Andreas. „Fajn, protože já, Saskie, chci mít všechno po svém. Tím si můžeš být jista. I když to znamená i oblékat tě. Hlavně, prosím tě, neudělej žádnou chybu, až dorazíme na Afrodite. Nezapomeň, jsi moje snoubenka.”

Vjeli na dálnici a jeho silné auto nabralo rychlost. Saskie se rozhodla, že dohadovat se s ním v takové rychlosti by bylo bláznovstvím. Asi o půl hodiny později si začala uvědomovat, že jeho právo rozhodovat o tom, co si ona má oblékat, není zase nic tak strašného, jako představa toho, že s ním dnes v Londýně stráví společně noc.

Ale čeho by se měla vlastně bát? Určitě ne nějakých pokusů o sexuální sblížení z jeho strany. Dal jí přece dostatečně jasně najevo, co si o ní myslí.

Byla příliš pyšná na to, aby mu přiznala, že při pouhém pomyšlení na nadcházející noc v jeho bytě má strach a stydí se. Na ostrově to bude jiné. Tam s nimi bude v domě jeho rodina a služebnictvo, které má velikou rezidenci na starosti.

Ne, raději zatne zuby a nějak tu noc přečká, než by se zase vystavovala hádkám a hlavně Andreasově výsměchu.

Zatímco Athéna čekala, až řidič naloží všechna její zavazadla do pronajaté limuzíny, netrpělivě podupávala štíhlou nohou, obutou v drahých lodičkách na vysokém podpatku.

Ve chvíli, kdy se dozvěděla, že Andreas má snoubenku a chystají se spolu na Afrodite, aby oficiálně navštívil rodinu, Athéna na nic nečekala a vrhla se do akce. Naštěstí zasnoubení ještě není manželství a ona měla v plánu, aby se z těchto zásnub svatba nikdy nekonala.

Pochopitelně věděla, proč to Andreas udělal. Byl Řek až do morku kostí – i když neustále zdůrazňoval svůj částečně britský původ, který zdědil po otci. A jako každý typický Rek toužil po tom, aby bylo vždy po jeho.

To, že se zamiloval do takové ženy, jako je Saskie, Atheninu teorii jenom potvrzovalo. Odmítal tak možnost manželství, které by velice uvítal nejen jeho dědeček, ale především ona sama.

Jakmile se limuzína rozjela, Athéna se naklonila k řidiči a udala mu adresu luxusního bytu v prestižní čtvrti rozkládající se nad řekou. Londýn neměla nijak zvlášť v lásce; dávala přednost bohatému společenskému životu v New Yorku nebo obchodům v Paříži.

Andreas si možná myslí, že se jí zbaví, když oznámí své zasnoubení s nějakou nepochybně chladnou a frigidní Angličankou. No, snad to celé brzy skončí a Andreas zjistí, kde je jeho místo. Jak by také mohl Athéně odolat? Nemůže ho přece uspokojit nějaká hloupá husička, která ho bude bezvýhradně poslouchat. Zato ona má přece všechno, co si Andreas může přát a co k životu potřebuje, a on zas má to, po čem touží ona.

Škoda, že ji nenechal podílet se na tom posledním obchodu.

Vlastnictví hotelů ji sice ani v nejmenším nezajímalo, ale mohla by být s ním a pomáhat s tou spoustou práce. Nedokázala si to vysvětlit, ale už dlouho měla pocit, že Andreas je pro ni tak neodolatelný a nedosažitelný hlavně proto, že ona mu vlastně ve spoustě věcí nerozumí.

Poprvé si uvědomila, že Andrease chce, když mu bylo patnáct a ona měla těsně před svatbou. Usmála se při té vzpomínce. V patnácti byl Andreas ještě chlapec, ale už tehdy byl tak vysoký a úžasný. Jen pouhý pohled na něj ji dováděl k šílenství.

Zkoušela ho svést, dělala, co mohla, ale on odolal, a pak za necelý měsíc, kdy po něm celou dobu toužila, se vdala.

Tenkrát ve svých dvaadvaceti nebyla podle řeckých zvyků zase tak mladá nevěsta. A věděla, že její budoucí manžel ji nechal nějakou dobu tajně sledovat. Byl starší o deset let a pohádkově bohatý. Chodili a rozcházeli se spolu přes rok a pak ji konečně požádal o ruku. Nebylo možné jeho nabídku odmítnout a dobrovolně se vzdát takového svazku. Usilovala o něj, i když vůči němu necítila nikdy takovou vášeň jako k Andreasovi.

Ovšem potom zasáhl osud. Manžel zemřel a z ní byla mladá vdova. Velmi bohatá vdova. Bohatá a po sexuální stránce zcela nespokojená. A z Andrease byl nyní zralý muž – a jak okouzlující muž!

Jediná věc, která jim stála v cestě, byla Andrea-sova pýcha. Jak by jinak dokázal odolávat jejím přednostem?

Než limuzína zastavila, Athéna se rychle prohlédla v malém zrcátku. Ta horentní suma, kterou loni zaplatila plastickému chirurgovi ve Spojených státech, stála opravdu za to. Klidně by mohla tvrdit, že je jí třicet, a nikdo by se nad tím nepozastavil. Její černé vlasy upravoval světově uznávaný kadeřník, pleť měla bezvadnou díky pravidelnému používání drahých krémů a perfektní make-up zvýrazňoval její tmavé oči. Nehty na rukou měla nalakované svůdným odstínem tmavě červené.

Přes ústa jí přelétl spokojený úsměv. Ne, není možné, aby Andreasova malá snoubenka – obyčejná úřednice, do které se náhodou zamiloval, mohla s Athénou soupeřit. Oči jí potemněly.

Ta dívka, ať už je to kdokoli, brzy zjistí, jakou chybu dělá, když se pokouší získat Andrease – muže, kterého chce Athéna a nehodlá se ho jen tak vzdát.

Vystoupila z limuzíny a parfém, který namíchali v Paříži speciálně pro ni, ji obklopoval jako těžký oblak.

Její dcery tu vůni nesnášely a neustále ji prosily, aby parfém změnila. Ale to neměla Athéna ani v nejmenším v úmyslu. Byla to její vůně, vůně ženy. Andreasova snoubenka bude určitě používat něco tak nemožného a typicky anglického jako třeba vůni levandule.

„Zaparkuju tady,” řekl Andreas Saskii a zajel s mercedesem do vícepatrových garáží přímo v centru města.

Saskii se rozšířily oči, když si všimla ceníku, který visel na zdi. Nikdy by ji ani ve snu nenapadlo platit tolik za parkovné, ale bohatí lidé, jak oni sami říkají, jsou zkrátka jiní.

Jak jiní, to měla možnost poznávat během celého odpoledne, když jí Andreas ukázal všechny ty obchody, o jejichž existenci neměla ponětí a v každém z nich se mu dostávalo neskrývaného obdivu od prodavaček. Saskie pokaždé pevně stiskla rty, když nosily oblečení jemu, aby ho nejprve prohlédl a schválil. Jemu, ne jí. Měla vztek, ale zároveň byla bezmocná.

„Nejsem hračka ani malé dítě,” nevydržela a vybuchla před jedním z obchodů, kde rázně odmítla vyzkoušet si krémový kalhotový kostým, o němž mladá atraktivní prodavačka tvrdila, že by jí perfektně padl.

„Ne? Ale hraješ to dost přesvědčivě,” odpověděl Andreas. „Ten kostým byl… Byl perfektní, skvěle ušitý, z dokonalého materiálu…”

„Ten kostým stál přes tisíc liber,” skočila mu do řeči rozčileně Saskie. „Nepřipadá v úvahu, že bych si něco tak drahého někdy oblékla – dokonce ani svatební šaty ne!”

Když se začal Andreas hlasitě smát, podívala se na něj nazlobeně a ptala se: „Co je na tom tak legračního?”

„Ty jsi legrační. Má drahá Saskie, máš ty vůbec představu, jak by asi vypadaly svatební šaty, které bys pořídila za méně než tisíc liber?”

„Ne, to nemám,” připustila Saskie. „Ale vím, že bych se nemohla cítit dobře v šatech za peníze, za které by se dalo pořídit jídlo pro spoustu lidí. A ani drahé svatební šaty nejsou zárukou šťastného manželství.”

„Nech toho,” přerušil ji Andreas. „Napadlo tě někdy, kolik lidí by asi zůstalo bez práce, kdyby se každý oblékal do pytle?”

„To není fér,” bránila se Saskie. Ona v sobě náhodou měla dost ženskosti. Líbilo se jí pěkné oblečení a chtěla samozřejmě vypadat co nejlépe. V tom kalhotovém kostýmu by určitě vypadala moc dobře, to si musela neochotně přiznat. Jenže měla neustále na mysli své rozhodnutí vrátit později Andreasovi vše, co za ní zaplatí, do posledního penny.

„Nechápu, proč na tom nakupování tak trváš,” vyčítala Andreasovi vztekle. „Já nepotřebuju žádné oblečení, už jsem ti to říkala. A není vůbec nutné, abys utrácel takové sumy peněz, jen proto, abys na mě udělal dojem.”

„Na tebe?” odsekl Andreas a viděla mu ve tváři, že se ho nepříjemně dotkla.

„Jsem obchodník, milá Saskie. Vyhazování peněz není zrovna můj styl ani v případě, když se jedná o tak vážnou věc, jako udělat dojem na krásnou ženu. Nemyslím tím takovou, kterou si můžu pořídit za polovinu toho, co stál ten hezký kalhotový kostým. Ne,” varoval ji, „nedělej to.”

Andreas stihl včas zachytit ruku, kterou Saskie automaticky napřahovala.

Držel ji za zápěstí tak pevně, že úplně viděla, jak jí bělají prsty. Ale ta její pýcha jí opět nedovolila přiznat mu, že ji to bolí. Zničehonic ovšem najednou zbledla bolestí a podlomila se jí kolena. Teprve pak si Andreas uvědomil, co vlastně dělá. Zaklel, pustil ji a začal jí ruku jemně třít.

„Proč jsi mi neřekla, že to tolik bolí? Máš kosti křehké jako ptáček…” omlouval se.

Ani teď, když se téměř dotýkal svou hlavou její ruky a něžně ji masíroval, Saskii nenapadlo, že by vůči ní mohl cítit něco jako soucit. Zato ona na chvíli jako by ztratila kontrolu nad svým chováním. Rychle si to uvědomila a řekla ostře: „Nechtěla jsem ti kazit zábavu, protože ty ses evidentně bavil tím, jak jsi mi ubližoval.”

Celá se napjala, když slyšela, jak zaklel a odtáhl se od ní. Mračil se na ni a v jeho hlase zněl vztek.

„Už to začínáš přehánět. Chováš se jako malé dítě. Nejdřív protřelá žena, a teď dítě. Je jen jedna role, kterou budeš od této chvíle hrát, Saskie, a je to ta, na které jsme se spolu dohodli u mě v kanceláři, je to jasné? A varuju tě. Jestli řekneš nebo uděláš něco, co by mé rodině mohlo naznačit, že spolu ve skutečnosti nechodíme, budeš toho později velice litovat. Rozumíš?”

„Ano, rozumím,” souhlasila nerada Saskie.

„To, co jsem teď řekl, myslím naprosto vážně,” začal opět varovným tónem. „A nebude se jednat pouze o síť hotelů Demetrios. Jestli mě jakýmkoli způsobem podrazíš, postarám se o to, abys už nikdy nesehnala žádné slušné místo. Koneckonců, kdo by asi tak chtěl zaměstnat účetní, kterou propustili ze solidní firmy proto, že kradla?”

„To nemůžeš udělat,” zašeptala nevěřícně Saskie a celá hrůzou zbledla. Dobře ale věděla, že by toho byl schopen.

V tuto chvíli ho strašně nenáviděla. Nenáviděla ho za všechno, co ji už donutil udělat, a teď jí ještě začal vyhrožovat tak nechutným způsobem.

Když ji Andreas dovedl do dalšího obchodu, nedokázala pochopit, co na něm ta mladá prodavačka vidí. Prohlížela si Andrease s očividným zájmem, až se z toho Saskii dělalo zle. Vždyť je tak odporný.

Bylo už pozdě odpoledne, když Andreas konečně usoudil, že má Saskie nakoupeno dost oblečení, které je dostatečně vhodné pro jeho snoubenku.

V posledním obchodě, kam zašli, si Andreas nechal zavolat majitelku, která se jim osobně věnovala po celou dobu. Předvedla Saskii takové oblečení, které byla předtím zvyklá vídat jen v exkluzivních módních časopisech.

Saskie zkoušela odmítat všechno, co jí doporučovala, ale pokaždé zasáhl Andreas a rozhodl se tu věc koupit. Jedinou výjimkou, kdy se dokázali shodnout, byly maličké bikiny, o nichž ta žena prohlásila, že k Saskii báječně barevně ladí. Byly to miniaturní trojúhelníky, které nemohly zakrýt téměř nic. Saskii se rozšířily oči zděšením – a rozšířily se jí ještě víc, když si stačila nenápadně všimnout ceny na visačce.

„V tom přece nemůžu plavat,” vykoktala ze sebe.

„Plavat? Panebože to ne, ty nejsou určené na plavání,” poučovala ji druhá žena. „A podívejte, mám k nim i vhodný přehoz, no není to krásné?” A předvedla dlouhý, hedvábný a nádherně hebký pruh látky ozdobený třásněmi.

Jakmile si Saskie všimla čtyřmístné sumy i na přehozu, myslela si, že snad omdlí, ale k jejímu překvapení i značné úlevě zasáhl Andreas a zavrtěl odmítavě hlavou.

„To není to pravé, co by se mi na mé snoubence líbilo. Její tělo je přitažlivé samo o sobě a nepotřebuje upoutávat pozornost něčím, co se hodí spíš pro vyzývavé ženy.”

Andreas to řekl na rovinu a prodavačka se k tomu taktně nevyjádřila. Na chvíli se vzdálila a vrátila se s několika dalšími plavkami.

Saskie si vybrala ty nejlevnější a jen nerada svolila k tomu, aby jí k nim Andreas vybral i vhodný přehoz.

Zatímco vyrovnával účet a zařizoval, aby jim všechny věci doručili do jeho bytu, Saskie dopila kávu, kterou jí předtím nabídli.

Možná si připadám tak strašně nervózní a neklidná, protože jsem celý den nic nejedla, říkala si. Určitě to není kvůli tomu, že teď půjdou s Andreasem společně do jeho bytu, kde budou celý večer a hlavně celou noc sami. Nebo snad ano? Celá znejistěla.

„Blízko domu, kde bydlím, je vynikající restaurace,” oznámil jí, když už seděli v autě a jeli směrem k přístavu do čtvrti, kde měl Andreas byt. „Zařídím, aby nám přinesli jídlo domů a…”

„Ne,” zaprotestovala Saskie. „Raději bych se najedla venku, jestli ti to nevadí.”

Viděla, jak se Andreas zamračil.

„Nemyslím, že je to zrovna dobrý nápad,” odpověděl váhavě. „Žena, která jde večer sama do restaurace, zejména taková žena jako ty, bude nepochybně přitahovat pozornost mužů. A kromě toho, vypadáš, že jsi unavená. Já totiž musím jít večer pryč a netuším, v kolik se vrátím.”

Tak Andreas jde večer pryč. Cítila, jak se jí ulevilo. Bolely ji nohy, protože nebyla zvyklá tak dlouho chodit, a také hlava od neustálého počítání, kolik peněz Andreas, ale vlastně i ona, utratil.

Bylo to mnohem víc, než si původně představovala. Při pouhém pomyšlení na ty nákupy se jí dělalo špatně. Až Andreasovi všechny ty peníze vrátí, nezbyde jí z těžce našetřených úspor takřka nic.

Unaveně klopýtala za Andreasem podzemními garážemi do vstupní haly domu, kde se nacházel jeho byt. K použití výtahu tam bylo nutné použít zvláštní klíč a výtah se pohyboval tak tiše, že si Saskie vůbec neuvědomovala, že jedou.

„Tudy,” řekl Andreas, vzal ji za ruku a vedl ke dveřím jednoho ze čtyř bytů. Odemkl a naznačil jí, aby šla dál.

PÁTÁ KAPITOLA

První věc, která Saskii v Andreasově bytě zaujala, nebyly velmi drahé obrazy moderního umění rozvěšené po zdech v prostorné chodbě, ani přepychový dřevěný nábytek či řada antických soch, ale zvláštní, silná pižmová vůně, která ji přímo uhodila do nosu – až se jí z toho sevřelo hrdlo a zatočila hlava.

Andreas si tu divnou vůni také uvědomoval -o tom nemohlo být pochyb. Viděla, jak se zarazil, když vstoupil dovnitř. Zvedl hlavu a několikrát nasál vzduch.

Celý ztuhl a Saskie jasně slyšela, jak tiše zaklel: „Zatraceně… k čertu!” A pak k jejímu velkému překvapení otevřel jakoby nic dveře do obývacího pokoje s velikými okny a objal ji.

Prsty jí jemně hladil ruce, dýchal jí na rty a díval se do jejích očí, v nichž se Saskii zračil šok.

„Konečně sami. Ty ses mě dneska ale nazlobila, lásko, ale teď jsme tady sami a já tě mám jen pro sebe. A můžu si v klidu vybrat způsob, jak tě za to potrestám.”

Mluvil tiše a něžně. Saskie byla z jeho slov celá omámená. Nedokázala si pomoct a přitulila se k němu. Pak přitiskl své rty na její, políbil ji, a umlčel tak všechny její případné protesty. Jeho ústa byla tvrdá, hladová a žádostivá, že jim nebylo možné odolat.

Andreas ji sváděl a ten polibek způsobil, že se na chvíli nechala unést a ztratila soudnost.

Po chvíli nesouvisle zašeptala jeho jméno. Snažila se o to, aby přestal a vysvětlil pravý důvod svého nenadálého chování. Ale její rty, ústa a smysly nebyly zvyklé na tolik krásných vjemů a absolutně odmítaly to, co si přála její hlava.

Její šok se pomalu rozplýval pod Andreasovými příjemnými, vášnivými a zkoumavými a do jisté míry i dosti svůdnými polibky. Její ústa byla vláčná a celá se chvěla z toho, jak Andreasovi jeho polibky oplácela.

Aniž by si pořádně uvědomovala, co dělá, naklonila se k Andreasovi blíž, stoupla si na špičky a vychutnávala si jeho polibky ještě více.

Rukama se dotýkala jeho paží, pod látkou obleku cítila, jak pevné svaly Andreas má a srdce jí z toho úžasného zážitku divoce tlouklo. Nikdy dřív nic podobného nepoznala.

Nyní spíš než tu divnou pižmovou vůni dámského parfému cítila Andrease. Jeho mužnost, žár a vášeň. A něco zvláštního uvnitř sebe, něco, o čem neměla ani ponětí, že existuje.

Odpovídala na jeho polibky stále prudčeji, pevně ho objímala a její tělo toužilo po tom, aby si ji přitáhl ještě blíž a předvedl jí svou mužnou sílu…

Omámeně otevřela oči, které zavřela v okamžiku, kdy se Andreas poprvé dotkl svými rty jejích. Měla pocit, že se o ni pokouší závrať. Jako by se celou dobu, kdy se s Andreasem líbali, vznášela. Celá se rozechvěla, když mu pohlédla do očí a spatřila v nich syrovou touhu.

„Tak krásně líbáš, Saskie. Jako bys to nikdy před tím nedělala, jako kdybys byla panna…” šeptal jí Andreas něžně do ucha. Touha v jeho očích se nad tím nečekaným poznáním stupňovala.

Saskie na něj jen bezmocně zírala. Srdce jí rychle tlouklo a v celém těle cítila zvláštní bolest a potřebu, aby se jí dotýkal, aby ji hladil po celém těle, hlavně v tom místě, odkud její bolest přicházela, a aby ten bolestivý pocit svými doteky dokázal zahnat.

Jen pouhá myšlenka na to, co by mohlo nastat, v Saskii probudila ještě větší, primitivnější touhu, až se málem nedokázala ovládnout. Zavzdychala a přitiskla se pevně k Andreasovi.

„Líbí se ti to, viď… chceš mě…”

Když to říkal, cítila v jeho hlase naléhavost. Objala ho a najednou uslyšela ostrý ženský hlas.

„Andreasi? Nepředstavíš nás?”

Saskie si okamžitě uvědomila, co dělali, jak asi vypadá a zastyděla se. Chtěla se odtáhnout, ale Andreas to zřejmě vytušil, přitiskl ji k sobě ještě blíže, takže se o něj opírala celým tělem.

Zachvěla se, když Andreas vsunul svou nohu mezi její. Celá zrudla, když si představila, jak asi takový postoj vypadá. Jako… jako by…

Zalapala po dechu, otočila hlavu a podívala se na neznámou ženu, která se náhle vynořila z vedlejšího pokoje a s uštěpačným výrazem si je prohlížela.

Byla dost vysoká, štíhlá, tmavovlasá a všechno na ní se zdálo být naprosto dokonalé. Dlouhé nohy v drahých lodičkách na podpatcích, v nichž by Saskie rozhodně nedokázala chodit. Veškeré její oblečení bylo jistě koupeno v podobných exkluzivních obchodech, po nichž vodil Andreas celé odpoledne Saskii.

Měla bezvadně nalíčený obličej a perfektně upravené nehty. Ale Saskie měla pocit, že z té ženy vyzařuje obrovský chlad.

„Athéno, jak ses sem dostala?” dožadoval se Andreas vysvětlení.

„Mám klíče, zapomněl jsi na to?” zapředla sladce Athéna.

Prohlížela si Andrease přivřenýma očima a Saskie si vůbec nevšímala.

Ta si ihned vybavila, jak si původně Andreasovu sestřenici představovala. Chudák vdova, která truchlí nad ztrátou svého milovaného manžela a brání se tomu, aby ji rodina nutila do dalšího manželství.

Tuto ženu by nejspíš nikdo nikdy nedonutil k ničemu. V jejích tmavých očích Saskie jasně viděla, co Athéna chce.

Potlačila v sobě náhlou nevolnost, když si všimla chtivého pohledu, jakým si Athéna bezostyšně prohlížela Andrease. Saskie ještě nikdy neviděla ženu, která by se dívala na muže takovým pohledem. Jasně odrážel její nezkrotnou sexuální touhu.

Teď už jí bylo jasné, proč chtěl mít Andreas snoubenku, ale nechápala, jak dokázal odolávat tak silné touze ze strany Athény.

Byla přece tak smyslná, atraktivní a očividně po Andreasovi velice toužila. A to je přece to, o čem určitě všichni muži sní.

Andreas nepochybně líbal Saskii, protože věděl, že Athéna je v bytě. A jelikož ta teď stála tak blízko nich, Saskie tušila, jak na to přišel. Její vůně byla totiž nezaměnitelná.

„Neřekneš, jak jsi rád, že mě zase vidíš?” vnucovala se Athéna a přistoupila k Andreasovi ještě blíž.

„Dědeček nemá velkou radost z tvého zasnoubení. Víš přece, co si celou dobu přál,” dodala a pak se obrátila k Saskii. „Promiňte, nechtěla jsem se vás dotknout, ale Andreas vás jistě varoval, jak bude pro dědečka i celou rodinu těžké vás přijmout…”

„Athéno,” zvýšil Andreas hlas a Saskie si dobře dokázala představit, jak by jí asi bylo, kdyby byli s Andreasem skutečně zasnoubeni.

„Vždyť je to pravda,” nenechala se zastrašit Athéna a pokrčila rameny. Přitáhla tím pozornost ke svým ňadrům, která byla, jak si Saskie všimla, nahá a nespoutaná pod tenkým hedvábným tričkem, které měla Athéna na sobě.

Saskie rychle odvrátila pohled od Atheniných ztvrdlých bradavek, které vystavovala na odiv. Neopovažovala se na Andrease ani pohlédnout. Žádný muž by takovému pohledu nedokázal odolat, navíc když to byla Athenina přímá reakce na něj.

Určitě jsou perfektní, pomyslela si Saskie. Její prsa byla pěkná a pevná, ale bradavky postrádaly takovouto plnost. A také schopnost reagovat okamžitě na muže, který ji přitahuje. A pokud by ji měly, Saskie věděla, že by byla v obrovských rozpacích, kdyby je takhle před někým vystavovala.

Ale možná že Athéna je předváděla pouze Andreasovi… možná to měla být vzpomínka na intimnosti, které kdysi společně sdíleli. Měla koneckonců klíč k jeho bytu a Saskii dávala jasně najevo, že mezi ní a Andreasem dříve něco zvláštního bylo.

Jako by Athéna četla Saskii myšlenky a chtěla ji v jejím názoru utvrdit, naklonila se náhle k Andreasovi a položila mu svou pěstěnou ruku na tvář. Svůdně se otázala: „Nepolíbíš mě? Vždycky to děláš a pevně věřím, že tvá snoubenka ví, že dobré rodinné vztahy jsou u nás v Řecku velmi, velmi důležité.”

„Co Saskie ví, je hlavně to, že ji miluju a přeju si, aby se stala brzy mojí ženou,” řekl Andreas Athéně jasně a odvrátil se od ní.

Pořád Saskii pevně objímal, dokonce si položil její hlavu na své rameno a Saskie si stále dokola připomínala, proč to všechno dělá, jaká je její role a že to celé je jen hra.

„Jak sladké!” zvolala Athéna, věnovala Saskii ledový pohled a pak se zase obrátila k Andreasovi. Spustila neupřímně: „Nechci ti kazit štěstí, drahý Andreasi, ale dědeček s tebou není obzvlášť spokojený. Já pochopitelně rozumím tomu, jak je pro tebe důležité osamostatnit se, mít vlastní firmu a dokázat, že jsi velice schopný obchodník. Ale koupě toho hotelu nebyla moc dobrý tah, řekla bych spíš trochu riskantní, stejně tak jako tvé rozhodnutí ponechat si všechny stávající zaměstnance.

Nikdy z toho nebudeš mít pořádný zisk,” prorokovala mu Athéna sladce. „Musím se přiznat, že jakmile jsem měla příležitost podívat se podrobněji na účetnictví toho tvého hotelu, byla jsem ráda, že jsem do toho s tebou nešla. Ačkoli si mohu dovolit prodělat pár milionů…

Je velká škoda, Andreasi, že jsi nepřijal mou nabídku a nezačal pracovat pro mou společnost. Měl bys’ mnohem víc volnosti než jako poskok tvého dědečka.”

Saskie se zmocnil nenadálý vztek. Vždyť Athéna Andrease v podstatě uráží!

K jejímu údivu se ale Andreas zdál být naprosto klidný. Jako by se ho nic z toho, co ta ženská říkala, netýkalo. Ovšem kdyby s ním takhle jednala Saskie, určitě by vyváděl.

„Jak jistě dobře víš, Athéno,” odpovídal Andreas sestřenici pobaveně, „koupit řetězec patřící společnosti Britské hotely byl dědečkův vlastní nápad a já jeho rozhodnutí jen podpořil.

A co se týká jeho případné ziskovosti v budoucnu… Zjistil jsem si, že v Británii jsou právě výborné podmínky pro otevření luxusních hotelů. Navíc budou naše hotely perfektně vybavené, budou mít prvotřídní kuchaře a nabídnou i spoustu možností pro aktivní odpočinek. A nepochybuj o tom, že naše firma by s něčím takovým už neměla zkušenosti.,

A k té připomínce ohledně současných zaměstnanců – Saskie je účetní a určitě ti ráda vysvětlí to, co bys měla jako úspěšná podnikatelka už dávno dobře vědět. A sice že by nás stálo mnohem více peněz vyplatit všem odstupné, než když pro nás budou dál pracovat.

Navíc není žádný problém zajistit v případě nutnosti pro některé zaměstnance odborné školení.

Ale už dost o obchodech. Zítra se Saskii odlétáme do Athén. Dneska jsme měli dost náročný den, takže už nás laskavě omluv. Teď máme před sebou nádhernou noc.”

Saskie ztuhla a Andreas si ji k sobě přitiskl tak, že nemohla téměř dýchat. „Bude to překrásná noc. Což mi připomnělo…”

Stále Saskii objímal jednou rukou a druhou lovil v kapse svého saka. Vytáhl malou krabičku z klenotnictví.

„Dnes jsem vyzvedl tohle. Trochu ho zmenšili, takže by ti měl teď padnout přesně.”

Než Saskie stačila něco říct, zastrčil krabičku zpátky do saka a zašeptal něžně: „Vyzkoušíme to později…”

V obývacím pokoji začal zvonit telefon. Andreas konečně Saskii pustil, šel k aparátu a nechal ji o samotě s Athénou.

„Nevydrží vám to,” zasyčela Athéna na Saskii nepřátelsky, když procházela kolem ní ke dveřím. „Nikdy si tě nevezme. On a já jsme si souzeni. Andreas to ví. Je v tom jenom jeho pýcha, že si to nechce přiznat. Měla bys ho raději nechat být, protože já, a to ti přísahám, se ho dobrovolně nikdy nevzdám.”

Myslela to vážně a Saskie poprvé pocítila s Andreasem soucit. Soucit s mužem, který se k ní takhle choval? Který si dělal, co chtěl? Sama sobě se vysmála. Asi se musela zbláznit.

Saskie se dívala, jak její nové kufry plné drahého oblečení nakládají na pojízdný pás a jak mizí do útrob letiště. S tolika zavazadly ještě nikdy v životě necestovala. Pracovník aerolinií, který se k oběma choval velmi uctivě, jim právě kontroloval letenky a pasy.

Saskii se na prsteníčku levé ruky třpytil zlatý prsten se zářícím kamenem, který jí věnoval Andreas předchozího večera.

„To je úžasné, jak dnes dokáží vyrobit umělý diamant, který není vůbec k rozeznání od pravého, viď?” prohodila Saskie nervózně, když ho Andreas vyndal ze sametové krabičky.

Snažila se, aby nepoznal, jak je nešťastná z toho, že ten prsten bude nosit na stejném prstě, o kterém si vždy myslela, že ho jednou a navždy ozdobí prsten od muže, kterého bude velice milovat a s nímž stráví zbytek svého života.

„Vážně?” odpověděl téměř pohrdavě. „Ani bych neřekl.”

Jeho připomínka Saskii vyburcovala k další otázce. „To… není pravý diamant, že ne?” Stačilo se na něj podívat a podle výrazu v jeho tváři si domyslela odpověď. „Je!”

Zděšeně polkla a nedokázala odtrhnout oči od překrásného kamene, který se jí blyštěl na prstě.

„Athéna by okamžitě poznala, kdyby ten diamant byl umělý,” vysvětloval Andreas, ještě než Saskie začala protestovat. Nechtěla mít takovou zodpovědnost za něco tak drahého.

„No, jestli je Athéna tak bystrá, že dokáže snadno poznat umělý diamant od pravého, pak bude nepochybně schopná rozpoznat i tvou falešnou snoubenku,” varovala ho Saskie pochmurně.

„Athénu zajímají jenom fakta, o city jí nikdy nešlo,” zněla Andreasova odpověď.

Fakta, říkala si Saskie pro sebe a zamyslela se. Vybavila si, jak ji včera večer Andreas objímal a vášnivě líbal, a přitom určitě tušil, že Athéna bude svědkem celé té milostné scény.

Potom se už o téhle příhodě nezmiňoval, ale Saskie by se byla vsadila, že to byl jediný důvod, proč to udělal. Jakmile Athéna odešla z bytu a Andreas dotelefonoval, zapnul klimatizaci a stroze prohodil: „Potřebujeme tady čistý vzduch.”

Později Andreas odešel, jak ostatně předem sliboval. Ještě předtím ale objednal Saskii večeři, přestože mu tvrdila, že nemá na nic chuť. Když jí jídlo přinesli, vypadalo tak lákavě, že ho hladově a s chutí snědla, vysprchovala se a šla do postele – sama.

„Jak dlouho bude trvat, než dorazíme na Afrodite?” ptala se zvědavě Saskie, když vcházeli do letadla.

„V tomto případě asi o něco déle než jindy,” odpověděl Andreas a následoval letušku, která je vedla na jejich místa. Cestovali první třídou.

Saskie byla trochu nervózní. Nikdy v životě první třídou neletěla a nebyla zvyklá pohybovat se mezi tolika bohatými lidmi.

„Jakmile přiletíme do Athén, budu tě muset na pár hodin opustit. Pak teprve budeme pokračovat dál. Ten telefonát včera večer – to byl dědeček. Chce mě vidět.”

„Copak on nebude na ostrově?” zeptala se Saskie udiveně.

„Ne hned. Má problémy se srdcem, jak už jsem ti říkal, a kvůli tomu musí podstupovat pravidelné prohlídky. Momentálně je v nemocnici v Athénách a nechají si ho tam ještě asi jeden den.”

„Athéna mi řekla, že stejně nevěří, že by náš vztah vydržel. Je přesvědčená, že vy dva jste si souzeni,” prozradila mu Saskie.

„Snaží se tě jen zastrašit,” odpověděl Andreas a usmál se na příjemnou letušku.

Saskie si vybavila svůj včerejší soucit, který vůči Andreasovi cítila, otočila se k němu a mile pronesla: „Jsem si jistá, že kdybys dědečkovi vysvětlil své city, určitě by tě pochopil a smířil se s tím, že si nevezmeš ženu, kterou… kterou si nechceš vzít.”

„Můj dědeček je tvrdohlavý jako mezek. Jeho srdce je momentálně v pořádku, ale…” povzdechl si. „Nesmí se rozčilovat a být ve stresu. Pokud mu přijdu oznámit, že si nechci Athénu vzít, bez toho, že mám někoho jiného – okamžitě začne vyvádět.

Není to jen sňatek s Athénou, po čem dědeček touží. Přeje si, abych tak získal její bohatství, a tím rozmnožil své. Ale nejvíc ze všeho…

Víš, on je ten typ muže, pro kterého jsou nesmírně důležitá pravnoučata. Přesněji řečeno pravnuci.

Má starší sestra má dvě dcery a Athéna také. A dědeček mě nutí, jelikož já jsem jeho přímý dědic, abych založil další generaci našeho rodu. A obstaral mu pravnuka.”

„Ale ať už si Athénu vezmeš nebo ne, kde má dědeček záruku, že budeš někdy mít vlastní dítě, natož syna?” namítla Saskie.

„Proč se mi směješ?” ozvala se vzápětí. Nechápala, co řekla špatně, když v Andreasových očích spatřila pobavení. O vteřinu později se Andreas nahlas rozesmál.

„Saskie, ty se svými zkušenostmi dokážeš být někdy pěkně naivní. Nikdy neříkej před žádným mužem, natož před Řekem, že není schopen zplodit syna!”

Letadlo se rozjelo a začalo pomalu stoupat do oblak. Saskie automaticky zaťala ruce pevně do opěrek, zavřela oči a polekala se, když najednou ucítila Andreasovu teplou ruku na své.

„Létáš nerada?” ptal se vesele. „Nemusíš se bát, je to nejbezpečnější dopravní prostředek, jaký existuje.”

„Hm, to vím i bez tebe. Ale je to, no takové nepřirozené a pak…”

„Kdyby Bůh chtěl, aby člověk létal, dal by mu křídla,” prohlásil Andreas ironicky. „Koneckonců, Ikarus dostal možnost vyzkoušet si to na vlastní kůži.”

„Ten příběh mě vždycky dojímal. Je strašně smutný,” podotkla Saskie a znovu zavřela oči. „Hlavně pro chudáka Ikarova otce.”

„Hmmm…” souhlasil Andreas a pak se zeptal: „Mám si to vykládat tak, že ses někdy podrobněji zabývala řeckou mytologií? Nebo jsi ji studovala?”

„Ne, nestudovala,” přiznala se Saskie, „ale babička mi často četla z knížky řeckých bájí a pověstí. Byla jsem ještě dítě, ale moc se mi to líbilo, jsou to fascinující příběhy. Pokaždé jsem měla slzy na krajíčku.”

Najednou se odmlčela a všimla si dvou věcí. Jednak byli už hezkou chvíli ve vzduchu a pak… zmateně si uvědomovala, jak je příjemné cítit Andreasovu velkou pevnou ruku na své. To stačilo, aby se jí opět rozpálily tváře. Odtáhla se právě ve chvíli, když k nim přistoupila letuška a nabídla jim sklenku šampaňského.

„Šampaňské!” Oči se jí rozšířily, když trochu upila ze skleničky, kterou jí Andreas podal. Ochutnala a nechala si lahodné bublinky rozplynout na jazyku. To víno bylo vynikající.

To, že se cítím tak uvolněně a v pohodě, určitě způsobilo to šampaňské, uklidňovala se o chvíli později Saskie. A když kapitán oznámil cestujícím, že budou brzy přistávat v Athénách, byla překvapená, jak rychle jim let utekl a jak báječně si s Andreasem popovídali.

A byla překvapená ještě víc, když zjistila, že je tak snadné chytit Andrease za ruku, jako to udělala právě teď při přistání, když se kola dotkla letištní plochy a pilot začal prudce brzdit.

„Saskie, pověz mi, co bys raději dělala, zatímco budu pryč. Náš řidič tě buďto odveze do mého bytu v Athénách, kde můžeš odpočívat, dokud se nevrátím od dědečka. Anebo pokud chceš, může tě vzít na okružní jízdu Athénami a ukázat ti ta nejzajímavější místa.

Athény jsou plné významných historických památek a když, jak říkáš, tě řecká mytologie už od dětství bavila, možná by se ti to líbilo,” nabízel jí Andreas hned, jak vystoupili z letadla.

Šel vyzvednout všechna jejich zavazadla a Saskie zatím v klidu přemýšlela.

Dneska vypadal Andreas úžasně. Měl na sobě světlé kalhoty a moc pěknou bílou bavlněnou košili s krátkými rukávy. Saskie nedokázala odolat, aby si neprohlédla jeho napjaté svaly na rukou, když u ní zastavil a sehnul se, aby mohl položit kufry na zem.

Asi nebylo nic zvláštního na tom, že Saskie nebyla sama, kdo si Andrease se zjevným zájmem prohlížel. Všimla si, jak ho jedna z cestujících, na první pohled rovněž velmi zámožná, obdařila svůdným úsměvem, a tak k němu instinktivně přistoupila ještě blíž.

Co se to s ní jenom děje? Musí to být tím šampaňským… nebo horkem, napomínala se znovu Saskie. Možná že obojím dohromady.

Ano, to bude ono, pomyslela si, šťastná, že našla vhodné vysvětlení pro své nezvyklé chování.

Vždyť přece neexistoval žádný jiný důvod, proč by si měla Andrease přivlastňovat.

Včera ráno jím pohrdala, nenáviděla ho za jeho arogantní chování. Za to, jak ji vmanévroval do velmi nezáviděníhodné situace. Trávila čas jako jeho snoubenka a děsila se, jak dlouho po ní ještě Andreas bude chtít, aby se za ni vydávala.

Toho se ostatně bála i dnes, ale – něco se prostě přihodilo a ona…

No, možná že to nečekané setkání s Athénou bylo k něčemu dobré. Najednou začala k Andreasovi něco cítit.

Navíc ji úplně uchvátil svým vyprávěním během letu. Byly to samé příběhy z řecké historie, které slyšel od svých příbuzných v Řecku, když tam pobýval ještě jako dítě.

A pak se nemusela dřít s těžkými zavazadly – to od něj bylo velice milé. Doposud většinou cestovala s babičkou nebo přáteli a…

„Saskie?”

Lekla se a provinile si uvědomila, že Andreas stále čeká na odpověď na jeho nabídku.

„Samozřejmě si raději prohlédnu město,” odpověděla.

„Dobrá, ale nebudeš mít bohužel dost času,” upozornil ji Andreas. „Náš pilot už šel nahlásit let na Afrodite.”

Saskie věděla, že poletí na ostrov v malém soukromém letadle, které patří dědečkovi. Co na ni ale udělalo mnohem větší dojem, byla skutečnost, že Andreas sám měl oprávnění pilotovat letadlo.

„Musel jsem s tím ale přestat. Piloti musí mít průběžně nalétán určený počet hodin a já si nemůžu dovolit trávit tolik času létáním, abych se udržel ve formě. Kromě toho mi pojišťovna začala dělat trochu problémy ohledně pojistky… Báli se ji se mnou uzavřít,” dodal.

„Je to tudy,” ukázal Saskii a položil jí ruku na rameno, aby ji správně nasměroval k východu.

Saskie se koutkem oka zahlédla ve velkém zrcadle umístěném na sloupu v hale. Vzápětí se celá napjala. Jak se může o Andrease tak samozřejmě opírat?

Ačkoli… ačkoli si musela přiznat, že se jí to ohromně líbilo. A rovněž ji začalo bavit předstírat, že je křehká žena patřící silnému, okouzlujícímu muži.

Raději se od něj hned odtáhla a narovnala se v ramenou.

„Athéna by byla nadšením bez sebe, kdyby tě teď viděla,” řekl Andreas přísně a z jeho hlasu zaznívala nespokojenost.

„Jsme zasnoubeni, to znamená, že jsme do sebe zamilovaní. Mysli na to, Saskie. Prosím.”

„Ale Athéna tu není,” odpověděla rychle.

„Ne, díkybohu,” souhlasil. „Ale nevíme, kdo si nás náhodou všimne. Jsme pár – velice zamilovaný pár. A čerstvě zasnoubený. Kolikrát ti to ještě budu opakovat? Ty se mnou letíš seznámit se s mojí rodinou. Nepřipadá ti tedy naprosto přirozené, že…”

„Že jsem z toho nervózní a bojím se, jestli se jim budu líbit a jestli se jim budu pro tebe zdát dost dobrá?” přerušila ho Saskie rozhořčeně. „A co bych měla podle tebe dělat? Držet se tě celou dobu jako klíště a čekat na to, jestli mě odmítnou nebo…”

Raději se odmlčela, protože si všimla jeho netrpělivého pohledu.

„Jediné, co jsem ti chtěl říct, bylo to, že se mi zdá celkem normální, když tě coby svou snoubenku neustále objímám a ty se mě rovněž často dotýkáš. A jelikož jsme milenci, měli bychom si být pořád nablízku a v těsném kontaktu.”

Chvíli bylo ticho a pak se Andreas znovu ozval: „A k tomu, cos říkala. Je mi pětatřicet a v tomto věku nepotřebuju ničí svolení k tomu, co dělám nebo koho miluju.”

„Ale ty mě…” začala Saskie, ale vzápětí jí došlo, co vlastně měla na jazyku. Nebylo nutné, aby mu zrovna ona připomínala, že ji přece nemiluje.

„Co?” naléhal Andreas.

Saskie zavrtěla hlavou. Odpověď si nechala pro sebe.

„Takže ze všeho nejdřív chceš vidět Akropolis, ano?” znovu se ptal Andreas, než vystoupil z limuzíny. Dával řidiči pokyny v řečtině.

„Ano,” přitakala Saskie.

„Řekl jsem Spirosovi, aby tě včas dovezl na letiště. Ničeho se neboj, on se o tebe postará. Je mi to líto, že musím odejít a nechat tě samotnou,” omlouval se Andreas. Ale dělá to jen ze slušnosti, pomyslela si Saskie. Neuniklo jí, že se zase projevil jeho smíšený původ.

Všimla si, že přestože i tady je doma, dost se od ostatních řeckých mužů liší. Například byl mnohem vyšší než všichni muži, které tady měla doposud možnost vidět. A jeho pleť byla sice opálená, ale ne tak tmavá. A samozřejmě modré oči – ty rovněž nezapřely, že Andreas má v sobě zčásti krev ze severní Evropy.

Saskie si ještě naposledy obdivné povzdechla a konečně se přinutila otočit a z Akropole pomalu odejít. Trvalo dlouho, než přesvědčila řidiče, aby se sem mohla jít podívat sama, že není důvod se něčeho obávat. A tak se procházela a nasávala atmosféru dávných dob.

Bohužel neměla dost času a musela se za chvíli vrátit. Limuzína stála už na místě, kde se měli setkat, ovšem řidiče nikde neviděla.

Stál tam sice poblíž jeden muž, ale to nebyl on. Byl starý a šedovlasý.

Saskie se lekla a zamračila, protože tenhle muž vypadal, jako by měl nějaké potíže nebo bolesti. Držel se totiž jednou rukou za bok. Saskie se rychle rozhlédla kolem a zjistila, že poblíž nikdo jiný není, jen ona a ten muž. Automaticky se k němu rozběhla a polila ji vlna úzkosti, co mu asi může být.

„Jste v pořádku?” ptala se se zájmem, jakmile k němu dorazila. „Nevypadáte dobře.”

K její velké úlevě jí odpověděl anglicky a uklidňoval ji: „Nebojte se, nic to není, to je jenom tím horkem. Asi jsem toho nachodil víc, než bych měl.”

Přesto Saskiiny obavy přetrvávaly. Bylo skutečně úmorné vedro. A tomu muži evidentně něco bylo. Nemohla ho tam jen tak nechat. Stále ale neviděla řidiče nebo někoho, kdo by jim pomohl. A netušila ani, jak dlouho to odsud trvá na letiště.

„Víte, procházet se v takovém vedru je strašně úmorné,” řekla tomu muži jemně. „Mám tady auto… a… a řidiče. Můžeme vás někam odvézt?”

Zatímco mluvila, neustále se rozhlížela, kdy už se její řidič konečně objeví. Kde kčertu vězí? Andreas bude pěkně naštvaný, jestli se opozdí, ale nemůže přece odletět, aniž by se ujistila, že ten starý pán je v pořádku.

„Máte tu auto? Tohle?” zeptal se a ukázal na limuzínu.

„No, víte, vlastně není moje.” Měla pocit, že mu musí všechno vysvětlit. „Patří… někomu, koho znám. Bydlíte odsud daleko?” Raději změnila téma.

Najednou se přestal držet za bok, narovnal se a Saskii se zdálo, že mu je trochu lépe. I snadněji dýchal a měl lepší barvu.

„Jste velice laskavá,” usmál se na ni. „Ale já tu mám také auto… a řidiče.” Úsměv se mu ještě rozšířil a Saskii to připadalo, že se na ni vesele směje.

Opravdu tam dole na konci ulice stálo auto, ovšem byl to k němu pěkný kus cesty.

„To je vaše auto?” zeptala se. „Mám tam dojít a přivést sem řidiče?”

„Ne,” okamžitě odmítl. „Půjdu sám.”

Saskie se ale nedala jen tak odbýt a navrhla: „Snad mi alespoň dovolíte, abych vás doprovodila.”

„Tak dobře,” rezignoval.

Cesta jim trvala déle, než Saskie původně předpokládala. Zřejmě ten muž nebyl ještě úplně ve své kůži, ale ani za nic by jí to nepřiznal. Jakmile došli k autu, otevřely se dveře, řidič jim spěchal naproti a něco říkal rychlou řečtinou. Saskii se velice ulevilo. Starý pán teď na tom byl vážně lépe, stál zpříma a mluvil přísně s řidičem.

„Rozčiluje se jako stará ženská,” postěžoval si na řidiče Saskii. „Moc vám děkuji, jsem nesmírně rád, že jsme se poznali. Ale neměla byste chodit po Athénách sama.” Otočil se k řidiči a něco mu v řečtině přikazoval. Ten se mračil a prohlížel si ulici z jednoho konce na druhý.

„Yannis vás teď doprovodí k vašemu autu a počká, až se váš řidič vrátí.”

„Ne, to není vůbec nutné,” protestovala Saskie. Ovšem marně. Její nový přítel na tom trval.

„Nemusíte se mnou chodit,” opakovala řidiči, jakmile byli z doslechu starého pána. „Byla bych raději, kdybyste u něj zůstal a dohlédl na něho. Nevypadal dobře, když jsem ho potkala.”

Sotva to dořekla, otevřely se dveře u její limuzíny a najednou viděla řidiče, jak vystupuje ven. Konečně se úplně uklidnila.

„Podívejte, už nemusíte chodit dál,” usmála se Saskie na Yannise. Pak ho ale zachmuřeně upozornila: „Váš zaměstnavatel… vím, že mi do toho nic není… ale možná by bylo dobře, kdyby zašel okamžitě k lékaři.” Na chvíli se nejisté odmlčela.

„Nedělejte si v tomto ohledu žádné starosti, už je to zařízené,” uklidňoval ji řidič. „Víte, on – jak se to jen správně řekne – on nikdy nedá na ničí rady.”

Yannis vypadal, že je naprosto klidný, a tak se tedy Saskie přestala obávat. Starý pán byl určitě v dobrých rukou a její řidič na ni naštěstí už čekal.

ŠESTÁ KAPITOLA

Saskie vrhla letmý pohled na Andrease a pak se už jen kochala pohledem na překrásnou zelenomodrou barvu Egejského moře, které se rozprostíralo všude dole pod jejich malým soukromým letadlem. Den byl jasný a malé ostrůvky v moři připomínaly korálky. Některé byly svěže zelené, jiné spíše skalnaté a vyprahlé. Pohled z letadla jí připomněl pohlednice, které občas dostávala od přátel z dovolené ve Středomoří.

Když se setkali na letišti, byl Andreas celý zamračený a nemluvný. Dokonce se jí ani nezeptal, jak se měla na výletě v Athénách. Teď, čím víc se přibližovali k jeho domovu, vzrůstalo v Saskii napětí. Bylo to tak ironické. Kdysi si přála strávit také alespoň pár dní v této části světa… A teď tu tedy je, ovšem má hodně daleko k tomu, aby si to pořádně užila, tak jak si to vždycky představovala.

Andreasův výraz ji donutil, aby se ho zeptala spíše ze zdvořilosti, než že by ji to nějak zvlášť zajímalo, jak alespoň sama sebe ubezpečovala: „Stalo se něco? Nevypadáš zrovna spokojeně.”

Vzápětí se k ní Andreas otočil a zamračil se ještě víc.

„Trénuješ roli oddané snoubenky?” zeptal se Saskie cynicky. „Jestli očekáváš nějaký příplatek, nemusíš se obtěžovat.”

Taková reakce vyrazila Saskii dech.

„Na rozdíl od tebe já nepřepočítávám všechno, co dělám, na peníze a nemyslím na to, jak ze všeho získat co nejvíc. Jen mě prostě zajímalo, jak dopadla tvá schůzka s dědečkem v Athénách.”

„Ty se o mě zajímáš? Existuje pouze jeden důvod, proč jsi tady se mnou, drahá Saskie, a oba dobře víme, co to je.”

Co si o sobě myslí? Saskii stálo velké úsilí spolknout svou zlobnou odpověď. To on ji přece donutil, aby s ním odjela. Využíval ji pro své záměry. Myslel si o ní to nejhorší, aniž by jí dovolil celý ten hloupý omyl vysvětlit. Proč ho vůbec předtím litovala? Vždyť by se k sobě s Athénou báječně hodili.

Přestože byla hodně rozladěná, věděla, že to není pravda. Athéna byla nesmírně chladná žena, absolutně postrádala jakýkoli cit. Andreas sice dělal a říkal věci, které se jí nelíbily, ale bylo na něm něco přitažlivého a vzrušujícího. Hodně vzrušujícího. To koneckonců měla možnost zjistit na vlastní kůži.

Najednou se zavrtěla, protože si vybavila, jak ji líbal. Bylo to sice nahrané jen kvůli Athéně, aby je spolu viděla, ale i teď, když zavřela oči a vzpomínala na ten polibek, měla pocit, že cítí pevný tlak jeho úst na svých.

„Jestli tě to tedy doopravdy zajímá, tak se žádná schůzka nekonala.”

Saskie překvapeně otevřela oči. Po Andreasově předchozí odmítavé reakci nečekala, že se jí bude přece jen s něčím svěřovat.

„Začal bych tím, že jsem se s dědečkem nesetkal proto, že tam nebyl. Prý měl na práci něco důležitějšího. Ovšem nikomu se nenamáhal objasnit, co tím má konkrétně na mysli. Nenechal mi žádný vzkaz ani nezavolal, a přitom věděl, že se za ním chystám. Čekal jsem tam na něj přes půl hodiny, ale marně. Jediné, co jsem se dozvěděl, bylo, že se mnou není v poslední době spokojen.”

„Myslíš kvůli mně… kvůli nám?” zkoušela to Saskie.

„On ví, že si nikdy nevezmu ženu, kterou nemiluju. On sám se ženil z lásky, stejně tak se brali i moji rodiče. Sice to trvalo nějakou dobu, než jim dal dědeček k svatbě své svolení, ale když pak můj otec zemřel, dědeček přiznal, že ho měl rád a velice ho obdivoval. Víš, můj otec byl úspěšný stavební architekt a byl naprosto nezávislý na dědečkovi a jeho společnosti.”

„Určitě ti chybí, viď,” podotkla Saskie jemně.

„Bylo mi patnáct, když zemřel… Je to už dlouho. A na rozdíl od tebe mám alespoň útěchu v tom, že vím, jak mě můj otec miloval.”

Saskie si v první chvíli myslela, že ji zase ponižuje. Chystala se mu odseknout, jenže když jí nečekaně a něžně položil svou ruku na její, pochopila, že si jeho slova špatně vyložila.

„To, co mi dala moje babička, pro mě znamená víc než láska, které se mi od rodičů nedostalo,” řekla Andreasovi upřímně a myslela to vážně.

Andreas ji stále držel za ruku a ten zvláštní pocit, který cítila už dřív, se opět vrátil. Všimla si, jak má dlouhé prsty a upravené nehty. Byla to opravdu mužná ruka – opálená a dost velká, aby dokázala schovat pod sebe obě její. A také dost velká na to, aby jí je pevně svíral bez jakékoli zjevné námahy. Byl to typ ruky, který ženě dával jasně najevo, že ten muž je silný a vždy se dokáže postarat nejen o ni, ale i o jejich děti.

Na co to zase proboha myslí? Trochu si odsedla a vytrhla ruku z jeho sevření.

„Jsi si jistý, že to, co děláme, je správné?” zeptala se Andrease bez dechu. Zkoušela se vrátit zpátky na zem, stále dokola si opakovala, proč tu s ním sedí. Ale nešlo to, měla pocit, jako by ji Andreas očaroval.

Po chvíli se znovu vrátila ke své otázce. „Myslím, když tvůj dědeček neschvaluje naše zasnoubení…”

Chvíli mu trvalo, než odpověděl. Saskie měla pocit, že se ho tou otázkou nějak dotkla. Ale pak zjistila, že vztek v jeho očích nepatří jí, ale Athéně.

„Athéna je bohužel dědečkovi hodně nablízku a jemu to dělá dobře. Jeho starší bratr, Athenin dědeček, zemřel před pár lety. Athéna nikomu nedovolí, aby se jí míchal do její společnosti a finančních záležitostí. Ovšem až na mého dědečka. Ona se mu vnucuje, neustále mu lichotí a chodí ho žádat o radu ve věcech, na které někdy ani on sám nestačí. A takové chování na dědečka prostě platí. Moje matka říká, že jednoho dne snad pravda vyjde najevo a on všechny ty její machinace prohlédne.”

„Ale Athéna si přece musí uvědomovat, že ty si ji nechceš vzít,” podotkla Saskie nevybíravě. Takové chování jí bylo naprosto cizí. Nedokázala si představit, že by nutila nějakého muže, aby se s ní oženil. A nemohla pochopit, co žene Athénu do manželství s Andreasem, který ji ani v nejmenším nemiluje.

„Ona si to uvědomuje moc dobře,” souhlasil ponuře Andreas. „Ovšem Athénu nikdy nikdo neodmítl a teď…”

„Chce tebe,” dokončila za něj prostě Saskie.

„Ano,” připustil neochotně. „A přestože se jí neustále snažím vysvětlit, že sympatie nejsou oboustranné, nezajímá ji to. Pokaždé, když něco chtěla, usilovala o to tak dlouho, dokud to nedostala. A myslí si, že stejně tomu bude i se mnou.”

Letadlo najednou začalo mírně klesat a Andreas se odmlčel. S úsměvem pozoroval Saskiin výraz, když se podívala z okénka. Přistávací dráha vypadala z výšky neskutečně krátká a úzká.

„Přece se nechystá přistávat s letadlem tam na tom maličkém kousku země?” vydechla Saskie nevěřícně a snad i trochu vyděšeně.

„Ano, přesně tam. Neboj se, je to mnohem bezpečnější, než ti to teď připadá,” uklidňoval ji Andreas. „Podívej,” odvrátil její pozornost od přistávací plochy a ukazoval na jejich dům a zahrady kolem.

„Všechno je tak zelené,” vydechla okouzleně Saskie. Byla z toho všeho udivená. Malý ostrov měl téměř dokonalý oválný tvar, všude byla spousta stromů a zeleně. A překrásné bílé písčité pláže podél břehů tyrkysového moře, které všechnu tu nádheru obklopovalo.

„To proto, že ostrov má vlastní zdroj vody,” vysvětloval jí Andreas. „Je příliš malý na to, aby se zde dalo pěstovat obilí nebo chovat dobytek. To je také důvod, proč byl neobydlený. A navíc je trochu stranou od ostatních turisty navštěvovaných ostrovů, takže tu máme klid a soukromí. A také je zde bezpečněji.”

„Je perfektní,” vydechla Saskie okouzleně. „Vypadá úplně jako perla.”

Andreas se tomu zasmál, ale Saskie v jeho očích postřehla uspokojení. Tiše jí řekl: „Přesně tak ho popisovala i moje babička.”

Saskie na chvíli zadržela dech, a když letadlo bezpečně dosedlo, byla Andreasovi vděčná, že tím hovorem odvrátil její pozornost od přistání. Dokázal být tak zábavný a okouzlující. Bylo jí s ním dobře. Docela by ji zajímalo, jaký názor by na ni asi měl, kdyby se bývali seznámili za poněkud jiných okolností. Rychle se za takový nápad napomenula. Její současná situace nebyla nic moc, tak proč si ještě přitěžuje nějakými směšnými sny.

Celou dobu, co směřovali z letadla k východu, se Andreas tvářil zachmuřeně. Byl ohromný rozdíl v tom, jak se na Saskii díval nyní, a jak ji ohodnotil, když ji nedávno poprvé spatřil.

Přál si, aby se chovala stejně jako tenkrát v tom baru. To by byl totiž úplně v klidu. Jenže… Ona byla tak křehká a zranitelná. Zkrátka měla uvnitř něco, co se nedalo srovnávat s chladem Athény. Saskie v sobě měla vřelost, lidskost a ženskost, na což jeho tělo reagovalo dost nebezpečným způsobem.

Zkoušel nemyslet na to, jak se cítil, když ji poprvé políbil. Udělal to vlastně čistě instinktivně, protože mu bylo jasné, že v jeho bytě je i Athéna. Té její vůně si nemohl nevšimnout. Vůbec netušil, jak se dostala k tomu klíči, ale podezíral ji, že ho nějak musela vyškemrat od dědečka.

Ovšem ten polibek, kterým chtěl dát Athéně najevo, že pro ni není k mání, mu nečekaně ukázal -ne, vlastně ho přinutil uvědomit si to, co v sobě potlačoval.

Nechtěl po Saskii toužit. To v žádném případě nechtěl. Nechtěl ani cítit potřebu ji chránit a uklidňovat či se o ni starat.

V Athénách bylo horko téměř nesnesitelné, ale tady na ostrově vál příjemný větřík. Když Saskie vystoupila z letadla, cítila se blaženě a na chvilku zavřela oči. Slunce i tady svítilo velice ostře.

Pak se nejisté zadívala směrem k trojici, která je přišla přivítat.

Andreas zašeptal: „Zapomněla jsi je v letadle, lásko,” a podával jí sluneční brýle. Byla z toho celá zmatená, stejně tak i z jeho pevné ruky, kterou ji objal a přitáhl si ji k sobě blíž. „Naše sluníčko je příliš prudké na tak krásné oči, jako máš ty.”

Saskie cítila, jak se jí třesou prsty, když si od něho ty brýle brala. Všimla si, že jsou od špičkového návrháře a nepochybně byly mnohem dražší než všechny brýle proti sluníčku, které kdy měla.

Andreas si je od ní zase vzal nazpátek a jemně jí je nasadil. Padly jí perfektně.

„Vzpomněl jsem si, že jsme v Londýně žádné nekoupili, a tady jsou potřeba,” Andreas se k ní naklonil a šeptal jí tiše do ucha. Jednou rukou ji držel kolem pasu a druhá mu spočívala na jejím rameni.

To objetí musí vypadat velice intimně, uvědomovala si Saskie. A nepochybovala, že to všechno Andreas dělá kvůli těm, co na ně čekají.

Je to jenom hra, opakovala si znovu, a tak ho bez dlouhého rozmýšlení objala kolem krku, otočila se k němu a zašeptala: „Děkuju, miláčku. Jsi tak pozorný.”

Všimla si, jak to Andrease překvapilo. Poznala mu to na očích – a nejen to. Spatřila v nich i něco nebezpečného, typicky mužského a raději o krok ucouvla.

Nenechal ji ale odejít moc daleko. Nepřestával ji držet za ruku a nedovolil jí, aby se od něj vzdálila. Vedl ji pomalu k té malé skupince.

„Mami, tohle je Saskie,” oznámil a představil ji nejprve té starší ze dvou žen.

Saskie si Andreasovu matku nenápadně a zkoumavě prohlížela. Věděla, že kdyby byli s Andreasem doopravdy zasnoubeni, měla by srdce až v krku a čekala by, jak s ní bude asi vycházet.

Vypadala podobně jako Athéna, ovšem byla pochopitelně starší. Ale tím veškerá podoba končila. Při pohledu do jejích očí Saskie viděla, že z nich vyzařuje vřelost a láska – tedy vlastnosti, které byly Athéně úplně cizí.

A nejen to. Saskii připadalo, že je velice hodná a jemná. Instinktivně vycítila, že Andreasova matka je žena, která v životě milovala pouze jednoho muže a nikdy se nedokázala vyrovnat s jeho ztrátou.

„Jsem ráda, že vás poznávám, paní Latimerová,” začala Saskie, ale Andreasova matka okamžitě zavrtěla nesouhlasně hlavou.

„Saskie, brzy budeš má snacha, a tak mě, prosím, neoslovuj tak formálně. Jmenuji se Helena nebo mi můžeš říkat mami, jak mi říká Andreas a mé dcery.”

Zatímco mluvila, naklonila se k Saskii a položila jemně své ruce Saskii na ramena.

„Je milá, Andreasi,” řekla měkce synovi.

„Taky si to myslím, mami,” souhlasil s úsměvem.

„Nejen navenek, ale jsem si jistá, že i uvnitř,” dodala matka.

„Souhlasím s tebou,” přitakal Andreas.

Panebože, on je tak vynikající herec, říkala si v té chvíli Saskie. Kdyby nevěděla, co si o ní skutečně myslí – ten zamilovaný pohled, který jí právě věnoval, byl tak… tak smyslný…

Nech toho, okřikla se. Muž jako on rozdává takové pohledy křehkým ženám často, namlouvala si a na chvíli zapomněla, že ona je pro Andrease všechno, jen ne křehká žena.

„A tohle je Olympie, má sestra,” pokračoval Andreas a obrátil Saskii tváří k mladší ženě. Ta, přestože byla snědá stejně jako matka, měla rovněž světlé oči jako Andreas. Mile se na Saskii usmívala.

„Proboha, tady je takové vedro, vždyť se nám chudák Saskie rozpustí,” řekla Olympie vesele.

„Mohly jste na nás přece počkat uvnitř v domě. Stačilo sem poslat řidiče s land roverem,” říkal jim Andreas.

„Ne, to nešlo,” odpověděla rychle Olympie a pokrčila rameny, když si všimla matčina vyčítavého pohledu.

„No co, stejně se to dozví…”

„Co se mám dozvědět?” zeptal se Andreas matky a začal se mračit.

„Je tady Athéna,” vysvětlovala matka nešťastně. „Přijela dřív, než jsme ji očekávali, a…”

„A co?”

„Říkala, že ji sem pozval dědeček,” pokračovala.

„Víš, co to znamená, Andreasi, ne?” skočila jim do řeči rozčileně Olympie. „Znamená to, že opět donutila dědečka, aby tu mohla zůstat a obstarávat nám příjemnou společnost. A to ještě není všechno…”

„Olympie,” ozvala se matka, ale její dcera odmítla být zticha.

„Athéna si s sebou přivezla i toho nechutného čmuchala Aristotela. Tvrdí, že jsou právě uprostřed důležitého obchodního jednání a ona ho potřebuje, protože Aristotel je její nejlepší účetní. Jestli je ten obchod tak důležitý, tak jak je možné, že má čas být tady?” zvolala Olympie pobouřeně. „Já tu ženskou tak nenávidím. Dneska ráno nám u snídaně vykládala pořád dokola, jak moc se dědeček o ten její obchod zajímá. A že se s ní často radí, protože si dělá starosti o tebe, Andreasi…”

„Olympie!” napomenula ji znovu matka a tentokrát se tedy Olympie odmlčela. Ale jen na pár vteřin.

„Nemůžu pochopit, jak z ní může být dědeček tak nadšený,” neovládla se a znovu vybuchla. „To, co Athéna dělá, je přece tak průhledné. Chce se k tobě, Andreasi, dostat co nejblíž, i když si ji nechceš vzít.”

„Omlouvám se za tu scénu,” říkala Helena jemně

Saskii. „Určitě ti to je nepříjemné. S Athénou ses ještě nesetkala a já – ”

„Ale ano, setkala,” přerušil matku Andreas. Obě se na něho udiveně zadívaly.

„Nějak se jí podařilo získat klíč k našemu bytu v Londýně,” vysvětloval.

„Je ještě horší, než jsem si myslela. Je to nejhorší ženská, jakou znám,” řekla Olympie Saskii. „Já jí říkám černá vdova.”

„Olympie!” okřiknul sestru Andreas.

„Maminka ti ještě neřekla všechno,” začala opět Olympie a nejisté pohlédla na matku, než pokračovala: „Athéna trvala na tom, že bude mít ložnici, kterou maminka připravila pro Saskii. Je to ta vedle tvé šat…”

„Zkoušela jsem ji zastavit, Andreasi,” ozvala se Helena celá nešťastná, „ale vždyť ji znáš.”

„Athéna prohlásila, že Saskie může mít ten pokoj dole na konci chodby. Víš, že ho používáme jen v případě nutnosti, když se tady sejdeme úplně všichni. Není tam totiž pořádná postel.”

„Budeš si muset s Athénou promluvit, Andreasi. Dát jí najevo, že tu ložnici prostě nemůže používat, protože v ní bude Saskie.”

„Ne, nebude,” řekl jim na rovinu Andreas a přivinul si Saskii pevně k sobě. Připadala si v jeho objetí doslova uvězněná. Byla tak schovaná, že nic neviděla. „Saskie bude spát v mém pokoji… a v mé posteli…”

Saskie vycítila, jak jsou obě ženy z Andreasovy reakce šokované. Teď už jí bylo jasné, proč ji Andreas tak pevně drží – aby nikdo neviděl její výraz nebo nezaslechl odmítavé zvuky, které začala vydávat. Bohužel je pohltila jeho bavlněná košile.

Na něco takového tedy nebyla vůbec připravená. Nikdy by ji to ani ve snu nenapadlo. Všechny její protesty však Andreas hravě umlčel, a dostávali se tím do ještě intimnějšího kontaktu.

To, jak odrážel její pokusy o vysvětlení, situaci jen zhoršovalo. Andreas sklonil hlavu, aby slyšel, co se mu vlastně Saskie pokouší říct, a v té chvíli se její rty nechtěně dotkly jeho brady.

Musí to být kombinace toho vedra a šoku, co způsobilo slabost, kterou najednou cítím po celém těle, říkala si Saskie omámeně. Určitě to nezpůsobil ten letmý dotek Andreasovy pokožky, který cítila na rtech, ani nebezpečný záblesk v jeho přivřených očích, které se vpíjely do jejích. Ruka, kterou ji objímal kolem pasu, se posunula o něco výš a teď spočívala těsně pod jejími ňadry. Andreas se jich jemně dotkl prsty a Saskie zalapala po dechu.

„Saskie bude s tebou v ložnici!” vydechla Olympie a jen tím zvětšovala Saskiino zděšení. Měla pocit, že i Helena je z toho v rozpacích.

„Jsme přece zasnoubeni… a brzy se budeme brát,” řekl Andreas klidně sestře. Pak dodal drsným a majetnickým tónem. „Saskie je moje a chci, aby to všichni věděli.”

„Hlavně Aristotel, viď,” zareagovala hbitě Olympie. „Nevím, jak ho Athéna dokáže snést. Je jako had. Studený a slizký s malinkýma očima a všetečnýma rukama.”

„Athéna ho snáší, protože je šikovný účetní,” poučil ji suše Andreas.

„Myslíš tím, že podvádí?” vyložila si jeho slova po svém Olympie.

„Ode mě jsi to nikdy neslyšela, rozumíš,” varoval ji Andreas a nasměroval všechny k čekajícímu land roveru.

Zatímco si povídali, řidič naložil všechna zavazadla do auta. Andreas otevřel dveře a Helena, Olympie a Saskie nastoupily dovnitř. Saskie slyšela, jak se Andreas se zájmem vyptává řidiče na jeho rodinu. Ten mu pyšně vyprávěl o svém synovi, který studuje na univerzitě.

„Dědeček nebyl vůbec nadšený z toho, když Andreas prohlásil, že hodlá použít všechny peníze, které mu odkázal otec, na podporu vzdělávání našeho služebnictva,” sdělovala Saskii Olympie.

„Olympie, nechováš se vůči dědečkovi moc uctivě,” namítla matka.

To že Andreas udělal? Saskie si odmítala připustit, že na ni jeho lidskost udělala dojem.

Myslel to vážně, když mluvil o té společné ložnici? Určitě ne. Jí osobně bylo jedno, kde bude spát, i kdyby to měl být obyčejný pokoj klidně i bez postele. Hlavně aby tam byla sama.

„Měli jsme dnes oba dva dlouhý a náročný den a dokážu si představit, jak Saskie touží po chvíli odpočinku před večeří,” řekl Andreas, jakmile land rover zastavil před domem na nádherně vydlážděném dvoře. Uprostřed stála fontána a tryskala do vzduchu milióny droboučkých kapiček.

„Postarám se, aby tě nikdo nerušil,” ujistila Saskii laskavě Helena. „Nedala by sis něco lehkého k jídlu? A nějaké vychlazené pití?”

Než stačila Saskie cokoli vyslovit, Andreas už odpovídal za ni a ubezpečil matku: „Já už na to dohlédnu sám, mami.” Vzal Saskii za ruku a tichým hlasem, v němž ona ovšem vycítila nevyslovenou hrozbu, jí řekl: „My půjdeme tudy, Saskie…”

SEDMÁ KAPITOLA

„Nemůžu tady s tebou spát!”

Saskie se celá třásla, už když ji Andreas vedl tím velkým bludištěm chodeb až do své ložnice. Věděla, že on cestou její nervozitu vycítil, ale to se ještě ovládala a své pocity v sobě dusila.

Ovšem jakmile se ocitli sami v obrovské elegantní ložnici, kde byl díky klimatizaci příjemně chladný vzduch, nedokázala se ovládnout a vybuchla.

Právě teď neměla náladu na to, aby dokázala ocenit nádheru kolem sebe, a pustila se do Andrease.

„Nic takového jsme si nedohodli.”

„Naše dohoda zní, že budeš vystupovat jako moje snoubenka, a to znamená, že budeš dělat to, co je nutné, aby nám všichni uvěřili,” odpověděl Andreas rozčileně.

„Nebudu tady s tebou spát,” protestovala hlasitě Saskie.

„Já nejsem… nemám…”

Jen těžko dokázala snést pohled na velkou manželskou postel uprostřed pokoje. Zmocnila se jí panika. Už toho měla dost, bylo jí horko, byla unavená a vyděšená. Měla pocit, že se zblázní.

Rychle se otočila, když zaslechla, jak Andreas říká: „Chci se osprchovat a radím ti, abys udělala totéž. Pak se budeme oba cítit lépe a o celé věci si promluvíme v klidu a bez emocí.”

Osprchovat! A s Andreasem! Nevěřícně na něj zírala neschopná ze sebe vypravit jediné slovo. To si vážně myslí, že by s ním mohla…

„Jestli chceš, můžeš jít do koupelny první,” nabídl jí zdvořile.

První! Takže nemyslel… vydechla úlevou. A zase se jí zmocnil vztek.

„Nechci jít první,” vykřikla. „Nechci jít do koupelny vůbec. Jediné, co bych teď chtěla, je být doma. U sebe doma, v mé vlastní koupelně a ve vlastní ložnici. Nechci se dál účastnit toho pitomého divadla a chtěla bych…”

Musela přestat, protože věděla, že se neovládá. Nešlo ale ta slova zadržet, a tak za chvilku zase spustila. „Jak jsi mohl dopustit, aby si tvá matka i sestra myslely, že my dva spolu…?”

Potřásla hlavou, neboť konec otázky nedokázala vyslovit.

„Že jsme milenci?” navrhnul jí Andreas. „A co by si podle tebe asi měly myslet? Jsem dospělý muž, Saskie, a jsem s tebou zasnoubený. Kdyby tomu tak ve skutečnosti opravdu bylo, myslíš, že bych si -”

„Nevyzkoušel zboží, které hodláš koupit?” vyštěkla na něj divoce. „No ovšem, muž jako ty by se jistě chtěl předem ujistit.”

Ztuhla, když viděla, jak se na ni dívá se vztekem v očích.

„Takový druh poznámek je typický pro ženu jako jsi ty. Podle tebe je všechno obchod. City přepočítáváš na peníze. Rád bych ti vysvětlil…”

Ale Saskie mu nedovolila větu dokončit a ostře se obhajovala: „Tos byl ty, kdo řekl…”

Ale Andreas ji odbyl. „Co jsem řekl, tedy spíš co jsem se pokoušel říct, než jsi mě přerušila, bylo to, že kdybych tě opravdu miloval, nedokázal bych se ovládat a toužil bych ti neustále dávat najevo lásku intimními, tělesnými doteky. Nepřipadalo by v úvahu, že bych tě nemohl objímat. A to ani v noci.”

Saskie zjistila, že se třese ještě mnohem víc. Jeho slova ji hluboce zasáhla. Andreas říkal přesně to, o čem ženy sní, a ona cítila, že se jí do očí derou slzy. Nevěděla proč, nechtěla plakat, najednou ji opouštěly síly a v hlavě měla zmatek.

Otevřela ústa, aby Andreasovi řekla, že si to rozmyslela, že chce odjet domů, že tu nevydrží už ani minutu. Bála se totiž sama sebe, toho, co k Andreasovi začínala cítit, a myšlenek, které ji napadaly.

Nemohla si takové city vůči němu dovolit. Nechtěla, aby ji tolik přitahoval. Vždyť on vůbec není její typ. Jeho dřívější chování se jí protivilo. Ale nedokázala přestat myslet na to, jak jí bylo, když popisoval svou lásku k ženě, kterou by skutečně miloval. Na něco takového se nedá zapomenout.

„Nemůžu…” začala, ale ztichla, neboť Andreas varovně zvedl ruku. Někdo klepal na dveře.

Saskii zničehonic vyschlo v ústech a čekala, až Andreas otevře. Dorazila jejich zavazadla. Nenesl je řidič z land roveru, ale nějaký jiný muž. Byl menší a starší. Andreas s ním hovořil řecky, mile se na něho usmíval a jednou se zasmál pobaveně hodně hlasitě. To když si ten starý muž prohlížel Saskii. Předtím, než odešel, poplácal Andrease po ramenou.

„Co to mělo znamenat?” zeptala se Saskie okamžitě, jakmile osaměli.

„Stavros říkal, že mám nejvyšší čas se oženit… a že bych neměl ztrácet čas s pořízením synka,” dodal pobaveně Andreas.

Cítila, jak ji polévá horko a rudne až ke kořínkům vlasů. Rozhlížela se nervózně kolem, jen pohledu na manželskou postel uprostřed ložnice se stále zarputile a úmyslně vyhýbala.

Přestože klimatizace fungovala, Saskie měla pocit, že nemůže dýchat… a nemůže nikam utéct.

„Jdu se osprchovat,” vpadl jí do myšlenek Andreas. Otočil se a zamířil k jedněm ze tří dveří, které vedly z ložnice.

Hned jak zmizel, podívala se Saskie toužebně na dveře vedoucí do chodby. Toužila mít dost odvahy otevřít je a pokusit se odletět zpátky do Athén. Jenže kdyby to udělala, přišla by o místo – o to by se Andreas zcela nepochybně postaral.

Zkoušela se tedy soustředit na něco – cokoli jiného, než na svou mizernou situaci. Příčilo se jí, jak s ní zacházel… a co ji nutil předstírat. A nenáviděla i jeho samého, nebo snad ne?

Nedokázala si upřímně odpovědět, a tak se raději dívala z okna. Velké balkónové dveře vedly z Andreasova pokoje přímo k překrásnému bazénu, jehož součástí byla i vířivá vana.

Všude kolem byly nádherné zelené keře, mnohé z nich obsypané zářivými květy všech možných barev. Byla tam rovněž spousta všelijakých a pro Saskii zcela neznámých rostlin. Na pečlivě upraveném trávníku stál dřevěný zahradní nábytek s lehátky a barevnými slunečníky. Celé to vypadalo jako vystřižené z příručky nabízející exkluzivní dovolenou. Přesně takový druh dovolené, po jaké Saskie pokaždé jen závistivě pokukovala, protože dobře věděla, že je to nad její finanční možnosti.

Ovšem teď, když tu byla a všechnu tu krásu si mohla spokojeně užívat plnými doušky, toužila být v bezpečí u sebe doma.

Andreas nemůže čekat, že s ním v ložnici zůstane a bude s ním spát v jedné posteli. To v žádném případě nedopustím, rozhodla se.

„Koupelna je volná…”

Lekla se. Byla tak zabraná do svých myšlenek, že si neuvědomila, že Andreas je s ní v ložnici a stojí přímo za jejími zády. Teď si už ale všimla vůně jeho právě osprchovaného těla.

„Půjdu ti obstarat něco lehkého k jídlu. Večeře bude až za pár hodin a ty by ses měla zařídit podle mé rady a chvilku si odpočinout. V Řecku se večeří pozdě a spát se chodí ještě mnohem později.”

„Ale já jsem myslela, že budeme mít. oddělené ložnice.”

Nedokázala před ním svou paniku déle skrývat. „Nikdy bych nesouhlasila s tím, že až sem přijedeme, budu muset spát s – Ne! Neopovažuj se mě dotknout,” protestovala Saskie, jakmile postřehla, že se k ní Andreas začal pomalým krokem přibližovat.

Nesnesla by, kdyby se jí teď začal dotýkat a…

Rychle se otočila a běžela ke dveřím, ale Andréasovi se podařilo ji předběhnout a zachytit ji. Prsty jí jemně přejížděl po rukou.

„Co to, kčertu, děláš? Proč předstíráš, že se bojíš? A čeho? Žena jako ty!” zaskřípal zuby Andreas.

Saskie se prudce nadechla, jakmile ji jeho ruce uvěznily a jeho ústa se přibližovala k jejím.

Měl na sobě župan, ale jak se mu pokoušela vytrhnout, cítila pod rukama jeho holou kůži. Teplou, vlhkou… a na hrudníku pokrytou tmavými chloupky. Přejížděla mu dlaní po těle, šokovaná tím intimním kontaktem s jeho pokožkou.

Andreas ji začal líbat. Divoce a vášnivě a ona si připadala tak slabá. Mozek jí odmítal dát nějakou radu, aby s jeho mužným a arogantním chováním skoncovala.

„Saskie, nech už toho, prosím. Přestaň si konečně hrát na nezkušenou a nevinnou dívenku,” zamumlal Andreas do jejích rtů.

Jazykem ji donutil otevřít ústa, její ruku si přitiskl pevně na stehno a opřel se o dveře. Druhou rukou ji hladil po těle a směřoval od pasu nahoru, stále výš až k jejím ňadrům.

Saskie celá ztuhla, když Andreas sevřel do dlaně celé ňadro a palcem jí dráždil bradavku. Jemně kolem ní kroužil, dokud neztvrdla.

Saskii se rozlévala v celém těle touha a vzrušení. Dovolila mu víc, než měla v úmyslu. Bylo to nebezpečné, ale ta bolest, kterou cítila, byla tak sladká.

Otevřela ústa, váhavě mu dovolila do nich proniknout a on je ochutnával. Bylo to tak příjemné. Chtěla mu polibek oplatit a nezkušeně proplétala svůj jazyk s jeho. Bylo těžké jeho svádění odolat.

Mísil se v ní bezpočet pocitů. Andreas těžce dýchal a prsty hnětl její tělo.

Vtom někdo hlasitě zaklepal na dveře.

„Andreasi, jsi tam? To jsem já, Athéna. Potřebuju s tebou ihned mluvit, je to nesmírně důležité,” ozvala se ostrým hlasem.

Saskii zamrazilo, jakmile zaslechla Athenin hlas z druhé strany dveří, ale Andreas nevypadal, že by mu to nějak vadilo. Nepřestával Saskii pevně svírat, otevřel dveře a řekl Athéně stroze: „Později, Athéno. Jak vidíš, máme tady se Saskii nějakou práci.”

„Ona je tu s tebou,” zasyčela Athéna a vrhla na Saskii nejstudenější pohled, jaký svedla. „Proč není ve své ložnici?”

„Ale je,” opáčil chladně Andreas. „Moje ložnice je teď její. Má postel je její postel. Mé tělo je její…”

„Tvůj dědeček nikdy nedovolí, aby sis ji vzal,” vyštěkla Athéna, ale Andreas už zavíral dveře a zcela ignoroval to, že ona trvá na okamžitém rozhovoru.

„Andreasi, pusť mě,” prosila ho Saskie. Nemohla se na něj podívat a už vůbec nedokázala pomyslet na to, jak se před chvílí chovala. Jak na něho reagovala. Vždyť ona ho sama povzbuzovala…

Andreas si ji zkoumavě prohlížel.

„Dobrá, Saskie, to by stačilo,” řekl jí. „Vím, že jsem tě žádal, abys vystupovala jako má milující snoubenka, ale to neznamená, že budeš předstírat, že jsi nezkušená panna, která ještě nikdy Nedokončil větu a zamračil se, když chtěl vyslovit své podezření, které ho napadlo při pohledu na Saskiinu bledou tvář a vystrašené oči.

Ačkoli ji už pustil, viděl, jak se celá třese. A mohl by klidně na místě přísahat, že když ji objímal, líbal a dotýkal se jí, byl první muž, který v ní dokázal takové pocity probudit…

Chvíli o svém podezření přemýšlel, ale raději toho nechal. Není přece možné, že by Saskie byla tak nezkušená. Ne, v žádném případě. Jako Řek by dokázal ocenit, kdyby byla panna. To je ten největší dar, jaký žena může dát muži, kterého miluje. Ale jelikož byl i napůl Brit, musel se nad něčím tak nepravděpodobným usmát.

Copak může žena očekávat od muže, že bude nedotčený, dokud nepozná ji? Ne. Tak proč by tomu mělo být v opačném případě jinak?

Jako zralý muž respektoval právo ženy vybrat si, jak se svou sexualitou bude nakládat. Ale zároveň věděl, že jako milenec či manžel by toužil po tom, aby byl tím prvním a jediným pro svou partnerku. Učil by ji a ukazoval všechny možné podoby lásky. Společně by poznávali věci pro ni neznámé. Bylo v tom cosi vášnivého, majetnického. Právě teď ho na takové myšlenky přivedla Saskiina vyděšená reakce. Vždyť on se vůči ní choval jako typický primitivní Řek, který ji chce dostat do postele. Jenže po tom, co se stalo a co ho napadlo, bylo všechno jinak.

„Já tady s tebou spát nebudu,” opakovala už poněkolikáté Saskie.

Kdyby byla herečka, zasloužila by si za své výkony Oscara. Ale snoubenka, která se děsí být s ním, je to poslední, co právě teď potřebuje. Musí ji nějak uklidnit. A vlastně i sebe.

„Pojď se mnou,” přikázal, vzal ji za ruku a vedl k jedněm dveřím.

Když je otevřel, Saskie viděla, že místnost za nimi je nejspíš Andreasova pracovna. Veškeré vybavení tomu totiž nasvědčovalo. Na masivním dřevěném stole stál počítač, telefon s faxem a opodál Saskie zaregistrovala i tiskárnu s kopírkou.

„Budeš se konečně cítit lépe, když ti slíbím, že budu spát tady?” chtěl vědět Andreas.

„Tady? Vždyť je to kancelář. Není tu žádná postel,” zašeptala Saskie.

„Přinesu si sem třeba lehátko od bazénu,” řekl Andreas netrpělivě.

„Myslíš to vážně?” Saskie se tomu zdráhala uvěřit.

Andreas přikývl a nemohl pochopit, jak se mohli dostat do tak směšné situace. Přece není tak naivní a vyděšená, přestože se přesně tak teď chová.

„Ale někdo si určitě všimne, když odtud jedno lehátko odneseš?” ptala se nejisté.

„K tomuhle bazénu se dostaneš jedině z mého pokoje. Je soukromý, jenom můj, chápeš? Bazén, kam chodí ostatní, je na druhé straně domu.”

Jeho soukromý bazén. Snažila se, aby na ní nebylo poznat, jak je ohromená, ale nepodařilo se jí to. Stačil jediný pohled, a Andreas pochopil.

„Neříkal jsem ti to, abych se před tebou vychloubal, to mi je cizí. Ty víš, že dědeček je několikanásobný milionář, ale já k tomu mám daleko.”

Nebyla to úplně pravda a něco v jejích očích ho přimělo blíže jí vysvětlit, jak se věci mají. Nechtěl, aby si Saskie myslela, že je nějaký plejboj, který tráví celé dny u svého soukromého bazénu.

„Je to tak: pokaždé když pobývám tady na ostrově, velice rád chodím plavat časně ráno. Mé sestry si často stěžovaly, že je tím budím, tak jsem si tady nechal vybudovat bazén jen pro sebe. Plavání beru nejen jako příjemné a celkem nenáročné cvičení, ale i jako relaxaci. Víš, krásně si při tom vyčistím hlavu.”

Saskie dobře věděla, o čem mluví. Přesně tak se cítila, když chodila na procházky. Kdykoli ji něco trápilo, jednoduše se sebrala a šla se projít.

Andreas si ji prohlížel a ptal se sám sebe, co se stalo, že má najednou takovou potřebu Saskii o sobě vyprávět. Že touží být s ní, chránit ji. Srdce mu rychle a divoce bilo. Vpadla do jeho života a dostala se mu pod kůži, přestože se tomu bránil.

Saskie se kousla do rtu a zadívala se do dáli. Andreas to zřejmě myslí vážně s tím spaním v pracovně, a to ji trochu uklidnilo.

Mysl jí momentálně sužovala jiná věc. To, co spolu dělali před chvílí a jak jí bylo, když ji Andreas líbal a dotýkal se jí.

To nebyla ona, kdo to chtěl, kdo začal. Musela být úplně mimo, že to dovolila. Jak jinak si má vysvětlit svou reakci na něj?

„Fajn,” slyšela Andrease. „Když jsme se konečně dohodli ohledně spaní, potřebuju něco vyřídit. Dej si něco k jídlu a chvíli si odpočiň.”

„Musím si vybalit,” hlesla Saskie, ale Andreas zavrtěl hlavou.

„Pošlu některou ze služebných, aby to udělala, až budeš odpočívat.”

Viděl, že se Saskie tváří odmítavě, a jemně jí tedy vysvětlil: „Oni pro nás pracují, Saskie. Vydělávají si tím na živobytí, stejně jako my jinde.”

„Promiň, nevzbudila jsem tě, že ne?” lekla se Olympie. „Brzy už bude večeře a myslela jsem, že bys třeba chtěla mít chvilku, aby ses mohla připravit.”

Saskie se zmateně probrala, posadila se na posteli a zjistila, že ten neočekávaný host je Andreasova sestra. Docela to uvítala, Olympie jí byla od první chvíle sympatická.

Olympii se ovšem v obličeji mihnul nesouhlasný výraz a dodala: „Víš, většinou se k večeři oblékáme neformálně, ale Athéna bude nepochybně chtít udělat dojem a vyparádí se.”

Olympie mluvila velice přátelským tónem.

„Kde je…?” začala Saskie zneklidněně, ale nebyla schopná větu doříct.

„Andreas?” dopověděla za ni Olympie. „Telefonoval dědeček, chtěl hovořit s matkou a pak si přál mluvit i s Andreasem. Asi spolu ještě mluví. Musím tě varovat, Andreas nemá moc dobrou náladu.”

Všimla si, že Saskie po jejích slovech trochu znervózněla, a rychle ji tedy uklidňovala. „Ne, neboj, to není kvůli tobě, ale kvůli Athéně. Přivezla si s sebou toho účetního a Andreas je pěkně naštvaný. Nesnáší ho. Nikdo z nás ho nemá rád, jenže Athéna trvala na tom, aby dědeček pozval Aristotela osobně.”

Venku už byla tma. Olympie šla a rozsvítila lampy v ložnici. Saskie spustila nohy z postele na zem. Usnula oblečená a teď měla pocit, že je hrozně špinavá a neupravená. Představa společné večeře u stolu s Andreasem a Athénou nebyla nic, na co by se těšila. Andreas nepochybně očekával, že Saskie udělá na všechny dobrý dojem, takže by si měla na sobě dát záležet. Díky Andreasovi měla kufr plný nového, luxusního oblečení a nemohla si dovolit ho urazit a něco z toho si neobléknout.

„Zatímco jsi spala, Marie ti vybalila kufry,” informovala Saskii Olympie. „Pomáhala jsem jí,” dodala trochu stydlivě. „Moc se mi líbí ty úzké černé šaty, které sis přivezla. Jsou vážně úžasné. Všechno tvoje oblečení je skvělé. Andreas se tu zastavil a řekl mi, ať nedělám tolik hluku, abych tě nevzbudila.”

Najednou se Olympie zatvářila tajemně a pošeptala Saskii: „Hodně mu na tobě záleží.”

Saskie se zavrtěla.

„Já i maminka jsme velmi šťastné, že si tě našel,” říkala Olympie stále potichu a mile se na Saskii podívala. Ta se však cítila provinile.

„My ho máme moc rády,” pokračovala už nahlas, „a těžko dokážeme být v některých situacích spravedlivé a nezaujaté. Ale pomalu jsme se začínaly obávat, že by Andreas mohl udělat to, o co ho dědeček už dlouho žádá. A sice aby se oženil s Athénou. Obě víme, že by ji nikdy nemiloval. Předpokládám, že ti vyprávěl, co mu provedla, když byl mladší?”

Nečekala, jestli Saskie odpoví, a rychle pokračovala dál.

„Já bych o tom ani nevěděla, ale Lydie, má starší sestra, se jednou prořekla. Musela jsem jí odpřisáhnout, že o tom nebudu s nikým mluvit. Ovšem s tebou můžu, protože ti to Andreas jistě řekl.

Bylo mu tenkrát teprve patnáct – byl vlastně ještě nedospělý chlapec – a ona byla mnohem starší. Navíc měla těsně před svatbou. Andreas tedy nebyl plnoletý, chodil do školy a ona… Myslím, že to bylo od Andrease statečné, že jí nepodlehl a odmítl s ní jít do postele. Myslím, že ačkoli Athéna předstírá, že jí na něm strašně moc záleží, chce ho ve skutečnosti jen potrestat za to, že se s ní nechtěl – no, vždyť víš.”

Athéna zkoušela svádět Andrease, když byl student! Saskie se přemáhala, aby Olympie nepoznala, jak ji to šokovalo, neboť od Andrease se o tom nedozvěděla.

Je pravda, že rozdíl sedmi let není zase tak velký. Ale žena, které je přes dvacet a pokouší se svést patnáctiletého chlapce – vždyť to je pomalu sexuální zneužívání!

Saskii při té myšlence zamrazilo.

Může vůbec žena, která byla něčeho takového schopna, dopustit, aby se mezi ní a muže, po němž léta touží, vloudila nějaká obyčejná, a navíc i falešná snoubenka? A Athéna chtěla Andrease strašně moc – i když její motivace zůstávala poněkud zahalená tajemstvím.

Andreas je velice přitažlivý muž, takže pro Saskii bylo těžké si představit, že v tomto případě není on tím, kdo vyvíjí iniciativu, aby získal ženu. Spíš naopak, Athéna na něj tlačila ze všech sil, aby se s ní oženil. A neštítila se použít jakékoli prostředky.

Kdyby někdy příroda stvořila ideál muže – sebevědomého, živočišného a divokého – podle Saskiina názoru by to nemohl být nikdo jiný než Andreas.

Ale z Athény Saskie cítila něco cizího, jí samotné neznámého. Chlad, lakotu, posedlost. Její rozhodnutí vzít si Andrease bylo jistě dobře prokal-kulované.

„Nic bychom si z Athény nejspíš nedělali, ale bohužel se to dotýká i dědečka a jeho zdraví,” říkala právě Olympie zaujatě. „Dědeček si myslí, že když pro něj Andreas pracuje, je na něm i finančně závislý, ale…” zarazila se a potřásla hlavou.

„Vezmeš si na sebe ty černé šaty, viď? Těším se, až tě v nich uvidím. Černá se k tobě hodí, bohužel já, protože jsem snědá a tmavovlasá, v ní vypadám smutně a nevýrazně. Ačkoli bych se klidně vsadila, že Athéna si taky oblékne něco černého. Ježíšmarjá!” polekala se, když obě uslyšely na chodbě něčí kroky. „To bude Andreas. Určitě mi vyhubuje, že tě zdržuju.”

Saskie se celá napjala, jakmile vešel dovnitř a pohledem zamířil do rohu pokoje, kde stála.

„Olympie,” spustil vyčítavě, „říkal jsem ti…”

„Byla jsem už vzhůru, když Olympie přišla,” zasáhla Saskie.

Andreasova sestra se jí líbila, byla upřímná a Saskie si ji během jejich krátkého rozhovoru oblíbila ještě víc. Pokud by Andrease skutečně milovala a chtěla si ho vzít, věděla, že by byla šťastná z toho, že má tak příjemnou, i když trochu impulzivní přítelkyni.

Olympie přiběhla k Andreasovi, objala ho a vítězoslavně se zasmála: „Vidíš, jak se pleteš, bratříčku? Neměl bys být tak přísný a panovačný, jinak si tě Saskie nevezme. A protože jsem ji už lépe poznala, těším se, až z nás budou švagrové. Právě jsme probíraly, co si vezme na sebe na večeři,” dodala. „Upozornila jsem ji, že Athéna přijde určitě v něčem vyzývavém.”

„Jestli se neodejdeš okamžitě převléknout, abychom se i my mohli připravit, bude tam Athéna jediná vhodně oblečená,” utrousil Andreas suše.

Olympie mu dala pusu na čelo a spěchala ke dveřím. Mezi dveřmi se otočila a připomněla Saskii: „Vezmi si ty černé, ano?”

„Promiň,” omlouval se Andreas hned, jak se za ní zavřely dveře. „Žádal jsem ji, aby tě nerušila.”

Takže na tu lež, že už jsem byla vzhůru, mi neskočil, pomyslela si Saskie.

„Mně to opravdu nevadí, líbí se mi,” odpověděla Saskie a tentokrát mluvila pravdu.

Andreas se podíval na hodinky. „Do večeře zbývá necelá půlhodina.”

Saskie se zhluboka nadechla. Něco z toho, co jí tady Olympie před chvílí vyprávěla, u ní způsobilo nějakou vnitřní změnu. Ani sama nevěděla, jak se to stalo, ale Andreas pro ni přestal být ten, koho nenáviděla a koho se bála. Spíš někdo, kdo zoufale potřebuje její přátelství a pomoc. Měla svou úlohu a byla rozhodnutá hrát ji až do konce co možná nejpřesvědčivěji.

„Necelá půlhodina,” zopakovala formálním tónem. „V tom případě bych šla ráda do koupelny první.”

OSMÁ KAPITOLA

„Tak co, Saskie, jak myslíš, že se dokážeš přizpůsobit tomu, že tvůj manžel je Řek – pokud se s Andreasem skutečně vezmete?”

Saskie zaslechla, jak Olympie nevěřícně vydechla nad Atheninou nezdvořilou otázkou.

Saskie byla rozhodnutá, že nedovolí, aby ji ta žena už dál urážela a ponižovala. Od chvíle, kdy všichni usedli ke stolu, pozorovala, jak se ji Athéna stále pokouší znervóznit a uvést do rozpaků. Avšak než stačila cokoli odpovědět, Andreas odpovídal pohotově za ni.

„Není žádné pokud, Athéno,” říkal Andreas nezvykle nahlas a nesmiřitelným tónem. „Saskie se stane mojí ženou – a pevně doufám, že už brzy.”

Teď málem nevěřícně vydechla šokovaná Saskie, ale naštěstí se jí podařilo to v sobě potlačit a pouze se podívala přes stůl na Andrease. Co bude dělat, až před Athénou přizná, že zasnoubení zrušili? No, to už bude jenom jeho problém, mě se to týkat nebude, připomínala si.

Vzpomněla si, co se jí před večeří přihodilo v ložnici. Bylo to zvláštní.

Andreas vyšel ze své pracovny, postavil se před ni a tiše řekl: „Kdyby tě nyní viděl jakýkoli muž, přál by si jen jedno – abys byla jeho.”

Saskie měla pocit, že se z ní stal někdo jiný. Najednou si připadala jako jeho opravdová snoubenka. A jako každá zamilovaná žena na něj byla pyšná a podvědomě cítila, že ho musí chránit. To, co se jí zračilo v očích, nebyl strach z něho, ale o něj.

Jak asi muselo Andreasovi být, když Athénu tenkrát odmítal. A když si uvědomil, co ta žena po něm vlastně chtěla?

„Já manželky přímo zbožňuju,” pronesl sladce Athenin účetní Aristotel.

Naklonil se k Saskii tak blízko, že se téměř dotýkal svou rukou její.

Saskie se od něj okamžitě odtáhla. Ohledně toho účetního se úplně ztotožnila s názorem Olympie. Přestože byl Aristotel docela vysoký a měl mužnou, vypracovanou postavu, byl jí něčím protivný. Jeho husté černé vlasy byly na její vkus až příliš napomádované. Na sebe si oblékl černou košili a bílý oblek, ale nijak zvlášť mu to neslušelo. Na rozdíl od něj Andreas vypadal velice sexy a uvolněně v elegantních kalhotách a bílé bavlněné košili.

Nejprve se obávala, že její černé šaty budou při večeři působit příliš formálně, ovšem teď byla Olympii vděčná, že jí to poradila. Hlavně ve chvíli, kdy spatřila, v čem přišla Athéna.

Její tenké bílé šaty jí těsně obepínaly postavu a byly tak průhledné, že v podstatě nic nezakrývaly.

„Navrhli je speciálně jenom pro mě,” zaslechla Saskie Athénu, jak šeptá Andreasovi. „A nosí se tak, jak to mám nejraději – přímo na nahém těle,” dodala dostatečně hlasitě, aby se to doneslo až k uším Saskie. Ta to pochopitelně nemohla přeslechnout.

„A ještě něco. Doufám, že už jsi svou snoubenku upozornil, že s tebou chodím ráda poránu plavat?” obrátila se k Saskii. „Andreas je úplně stejný jako já, nejraději se koupe bez plavek.”

Bez plavek! Saskie se nedokázala ovládnout, aby se na Andrease vyděšeně nepodívala. Athéna to přičítala tomu, že na ni konečně začala žárlit, protože se s jejím snoubencem koupou společně nazí.

Saskii se z těch řečí začínal zvedat žaludek. V tom naštěstí zasáhl opět Andreas.

„Vzpomínám si, že ses mě pokusila pouze jednou při mém ranním plavání vyrušit, Athéno. A rovněž si dobře pamatuju, že jsem tě požádal, abys mě laskavě nechala o samotě a nekazila mi ráno.”

„Ale miláčku,” zavrněla Athéna, jako by se nic nestalo. „Snad jsem teď neprozradila něco, o čem by tvá snoubenka neměla vědět? Ale Andreasi…” pronesla něžně a dotkla se rukou jeho paže. „Ona si musí uvědomit, že tak přitažlivý a žádoucí muž, jako jsi ty, měl před ní spoustu milenek.”

To už Saskii málem vyrazilo dech. Co si ta žena všechno ještě dovolí? Dokázala si představit, jak by jí bylo coby pravé Andreasově snoubence. Tohle na ni bylo skutečně příliš.

Po Atheniných slovech by jeho skutečná snoubenka určitě cítila žárlivost a nejistotu. Žádná budoucí manželka netouží po tom, aby jí někdo připomínal všechny ženy, které prožívaly intimní vztah s jejím mužem před ní.

Ale zdálo se, jako by se nic z Atheniných nevhodných poznámek Andrease nedotklo. Jednoduše se od ní odtáhl a položil ruku Saskii kolem ramen. Přitáhl si ji k sobě tak blízko, že musel poznat, jak se Saskie chvěje. A bylo to ještě horší, jakmile ji Andreas začal něžně hladit po holém rameni.

„Saskie ví, že ona je jediná žena, kterou jsem kdy doopravdy miloval. Žena, s níž chci strávit celý svůj život,” prohlásil přesvědčivě.

Čím víc Saskie poslouchala a pozorovala Athénu, tím spíš dávala za pravdu Olympiinu podezření, že Athéna to všechno nedělá z lásky. Občas vrhla na Andrease pohled plný nenávisti, jako by ho chtěla úplně zničit.

Aristotel, vlastně „Ari”, jak ho oslovovala Athéna, se stále pokoušel Saskii zaujmout, jenže ta si ho vůbec nevšímala. Bylo na něm něco odporného a jenom při pomyšlení, že by se jí dotkl tou jeho vlhkou rukou, se jí dělalo špatně. Ovšem její dobré vychování ji nutilo alespoň zdvořile odpovídat na jeho otázky, i když se jí zdály nevhodné.

Říkal jí, že kdyby on byl Andreasův účetní, trval by na uzavření předmanželské smlouvy, aby v případě rozvodu nepřišel Andreas o peníze.

K Saskiinu překvapení se do jejich rozhovoru vložil i Andreas a řekl Aristotelovi na rovinu, že by nikdy nedovolil něco takového podepsat ženě, kterou tolik miluje.

„Ve srovnání s láskou jsou peníze k ničemu,” řekl Andreas vážným hlasem. Znělo to tak samozřejmě a upřímně, až se Saskii tajil dech.

Potom se na ni Andreas podíval a jí se vybavilo, za jakých okolností se spolu seznámili a co si o ní Andreas vlastně myslí. Znovu zatoužila všechno mu vysvětlit, povědět mu, jak se v ní mýlí, ale –

Alespoň věděla, že Andreasova matka i sestra ji mají rády a Olympie ji ujišťovala, že i její starší sestra byla šťastná, že se Andreas konečně zamiloval. Těšila se, že přijede příští měsíc na ostrov spolu se svým manželem a dětmi a seznámí se se Saskii.

„Lydiin manžel je diplomat. Teď jsou v Bruselu, ale ona se už nemůže dočkat, až tě pozná,” říkala jí před večeří Olympie.

Saskii samozřejmě potěšilo, že je v Andreasově rodině tak vítaná.

Nad čím to zase přemýšlí? Trochu zrudla. Jenom hraje dokonalou snoubenku. Celé je to veliká lež, která má Andreasovi pomoci zbavit se Athény. Nesmí na to neustále zapomínat a nechat se unášet hloupými myšlenkami. Vždyť to Andreas ji do toho zatáhl, vydíral ji a vyhrožoval.

Aristotel jí právě vykládal něco o tom, že by ji rád vzal na procházku po zahradě. Saskie zavrtěla rozhodně hlavou a znejistěla, neboť si všimla, jak si ji Andreas prohlíží. V očích se mu zračil vztek.

Snad si nemyslí, že bych to Aristotelovo pozvání přijala, pomyslela si Saskie udiveně.

„Saskie měla dlouhý a náročný den. Myslím, že je nejvyšší čas, abychom se s vámi pro dnešek rozloučili,” řekl Andreas a zvedl se ze židle.

Saskie se rychle rozhlédla po ostatních. Bylo jasné, jak si všichni Andreasova slova vyložili. A její rudý obličej je v tom jen utvrzoval.

„Andreasi…” pokoušela se protestovat, když došel k její židli a stoupl si za ni. „Já ještě nechci…”

„Nenamáhej se, Saskie,” zasmála se Olympie. „Protože můj bratr nepochybně chce! Ale netvař se tak nevinně, drahý bratříčku.” Zasmála se ještě jednou a dodala: „A vsadím se, že zítra za svítání tě v bazénu nikdo neuvidí.”

„Olympie!” okřikla ji matka a i ona měla tváře lehce zrůžovělé. Jen Athéna probodávala Saskii pohledem plným nenávisti.

Saskie tedy neochotně vstala a ztuhla, když Aristotel vedle ní udělal totéž. Řekl silným hlasem: „Musím dostát svému postavení dobrého rodinného přítele a dát naší milé Saskii polibek na dobrou noc.”

Než stačila něco namítnout, přiblížil se k ní a téměř svá slova přeměnil ve skutečnost. Naštěstí se mezi ně postavil Andreas a ponuře Aristotelovi sdělil: „Existuje pouze jeden muž, s kterým se má snoubenka líbá…”

„Měla bys dát na mou radu a držet se od Aristotela co nejdál. Není zrovna pověstný dobrým chováním vůči ženám. Pokud vím, jeho bývalá manželka ho dokonce obvinila z násilí a -”

Jakmile vstoupila Saskie do ložnice, otočila se a dala průchod svému hněvu. „Nemůžeš myslet vážně to, co se domnívám, že si právě myslíš,” vyjela na něj, zatímco Andreas zavíral dveře. Jak ho vůbec mohlo napadnout, že by se dokázala zajímat o tak nechutného muže, jakým účetní bezpochyby byl. Byla to urážka, kterou nehodlala Andreasovi jen tak prominout.

„Že nemůžu?” opáčil rychle Andreas. „Jsi tady z jediného prostého důvodu, Saskie. Předstíráš, že jsi moje snoubenka. Já si toho velmi vážím, jenže vím přesně, co jsi doopravdy zač. Odolávat jeho pokusům o svádění je pro tebe jistě velice těžké, protože ty mužům vždycky ráda a ochotně vyhovíš a pak pracuješ jistě nejlépe, jak jen to dovedeš. Ale musím tě varovat, že pro tentokrát uděláš výjimku. A sice…”

Já že bych měla někomu takovému odolávat… Proč bych to dělala? Raději bych zemřela, než bych dovolila takovému slizounovi, jako je Ari, aby se ke mně jenom přiblížil, pomyslela si Saskie rozčileně. A uvědomila si, že tam dole v jídelně začala k Andreasovi cítit sympatie. Dokonce ho chtěla chránit. To se najednou opět změnilo. Tím, co si o ní teď myslel, ji úplně šokoval.

„Jestli chceš znát celou pravdu, shledávám Aristotela stejně tak nechutně odporného jako tebe,” vmetla Saskie hořce Andreasovi do obličeje.

„Ty se opovažuješ mluvit o mně stejně jako o tom hadovi? Jak se vůbec opovažuješ mluvit o mně… nebo se mnou… tímhle způsobem?” vyjel na ni Andreas. Začal být vzteklý stejně jako Saskie a popadl ji za ruku. V očích se mu zračilo tolik zloby a hrozilo, že se pomalu přestane ovládat.

„Ten chlap je zvíře – ne, on je ještě horší. Za poslední rok unikl těsně několika obviněním z násilí a kriminálních přestupků. Nechápu, jak mu to Athéna může pořád tolerovat. Několikrát jsem s ní o Aristotelovi mluvil a nezdálo se mi, že by jí nějak zvlášť jeho chování vadilo.”

„Třeba chce, abys na něho žárlil.”

Byla to jen taková nevinná poznámka, Saskie ji pronesla spíš z legrace, ovšem když viděla, jak začal Andreas vyvádět, přála si, aby ji byla nikdy nevyslovila. On byl už vážně skoro bez sebe.

„Ona chce?… Nebo ty? Ale ano, já jsem moc dobře viděl, jak si tě celou dobu při večeři prohlížel… a jak se tě dotýkal…”

„Já jsem za to nemohla, to se mnou nemá nic společného,” odporovala mu Saskie, ale vycítila, že její slova ho absolutně nepřesvědčila. Bylo v tom něco jiného, něco, co ho urazilo a jeho hněv neustále přiživovalo. Nemohl na to přestat myslet.

Saskii nenapadalo, co by za tím jeho vztekem mohlo být, čím ho tolik rozzlobila. Zato Andreas to nehodlal jen tak přejít.

„A jestliže mě shledáváš odporným,” procedil mezi zuby, „pak tě musím ubezpečit, i přesto, že to nebude znít zrovna taktně a slušně, že to, co jsem měl možnost vidět v tvých očích dnes před večeří, nebyl v žádném případě odpor. Nebyl to odpor, co jsem slyšel v tvém hlase a cítil v tvém těle… nebo ano? Bylo ti to odporné? Pověz mi pravdu, Saskie,” dožadoval se Andreas ostře odpovědi.

„Já nevím,” vykoktala ze sebe Saskie. „Nemůžu si vzpomenout.”

O pár vteřin později jí došlo, že to bylo to nejhorší, co mohla v dané chvíli říct. Protože Andreas okamžitě zareagoval a zašeptal divoce: „Ne? Tak bych ti to snad mohl zkusit připomenout…”

Saskie slyšela sama sebe, jak se pokouší protestovat, ale slova se najednou vytratila – ne proto, že by Andreas odmítal ji poslouchat, ale protože její ústa odmítala mluvit.

„Tak kdy přesně sis uvědomila, že jsem hrozně odporný, Saskie?” nepřestával na ni Andreas naléhat a položil obě ruce kolem jejího těla. Uvěznil ji a ona nemohla nikudy utéct. „Když jsem dělal tohle…?” Přejel svými ústy přes její. Nejprve se jen něžně dotýkal jejích rtů, dráždil je a za chvíli je už mučil neukojitelnou touhou. Zažehl plamen, který Saskii spaloval, a začínala mít strach ze všech těch nových pocitů a zkušeností.

„Nebo, když jsem dělal tohle…?” Špičkou jazyka narážel na její pevně sevřené rty, přejížděl po nich, ochutnával jejich hebkost stále znovu a znovu, dokud se neozvalo bezmocné zasténání a Saskie mu polibky nezačala oplácet.

Ale přesto se zdálo, že Andreas není spokojený, že tohle mu k pocitu vítězství nestačí.

„Tak co? Pořád jsi mi neodpověděla…? Nevím, na čem jsem,” posmíval se Andreas a kousavě dodal: „Anebo bych to měl vědět? Jsi žena zvyklá dávat své tělo k dispozici mužům, kteří si chtějí pouze užít. A právě teď touží tvé tělo po takovém potěšení se mnou.”

„Ne,” zaúpěla Saskie a pokusila se odvrátit od jeho obličeje a vytrhnout se mu.

„Ano,” trval na svém drsně Andreas. „Ano. Přiznej to, Saskie… Ty mě chceš… Tvé tělo chce moje… Touží po sexuálním uspokojení, na které jsi zvyklá, které máš tak ráda… Tvé tělo tě od té touhy bolí…”

Jakmile si uvědomila, co jí vlastně Andreas říká, celým tělem jí projel šok. Ona ho skutečně chtěla, ale ne tak, jak to navrhoval on. Chtěla ho jako žena, která touží po muži, jehož miluje, připustila si zděšeně. Chtěla ho jako milence, ne jen jako sexuálního partnera, někoho, s kým by mohla uspokojit svoji fyzickou potřebu.

Andreas o tom mluvil velmi krutě. Ale copak ho může milovat? Ne, to nejde… Jenomže ona ho miluje.

Zamilovala se do něj už ve chvíli, když ho poprvé spatřila, začalo Saskii zpětně docházet. Ale nařídila si, že on je pro ni nedosažitelný kvůli loajálnosti vůči své nejlepší přítelkyni.

Nemohla, ne, ona si nesměla dovolit tenkrát začít k Andreasovi něco cítit, stejně jako by neměla ani teď, ačkoli v tom byl značný rozdíl.

Naštěstí Megan už pro ni neznamenala žádnou překážku, měla svého Marka, kterého jí Saskie z celého srdce přála. Ten důvod byl Andreas sám a to, co si o Saskii stále myslel.

„Pusť mě, Andreasi,” prosila.

„Ne, dokud nepřipustíš, že mám pravdu a ty mě chceš,” odmítl Andreas. „Nebo se mě pokoušíš dohnat k tomu, abych ti dokázal, že se skutečně nemýlím?”

Saskie ucouvla, když uvnitř sebe pocítila změť strachu a obrovského vzrušení.

Chvíli váhala a pokoušela se připravit správnou odpověď. Něco vhodného, rozumného, co by mohla v této chvíli říct, ale došlo jí, že přemýšlí příliš dlouho.

Andreas se ostře vložil do jejích myšlenek: „Už jsi mě zatlačila dost daleko, Saskie. Já tě chci, ale to ty jistě víš, že? Jak by to mohla žena jako ty nevědět. Poznáš to koneckonců na mém těle,” vydechl. „Tady…”

Saskie se o něj bezmocně opřela, zatímco zkoušela vstřebat svůj šok z toho, s jakou samozřejmostí vzal Andreas její chvějící se ruku a přitiskl si ji tak samozřejmě na své ztvrdlé mužství.

Kéž by měla tolik síly a ruku mu vytrhla. A dokázala říct, že o to, co jí navrhuje, nestojí. Bohužel věděla, že je příliš slabá a že neexistuje nic, co by ji zastavilo od poznávání Andreasova těla. Dával jí možnost se ho dotýkat, zkoumat, poznávat… poznávat jeho mužnost… a –

Tiše zasténala, jakmile se její tělo roztřáslo bolestnou touhou. Andreasovo srdce tlouklo tak hlasitě, až se jí zdálo, jako by ho měla uvnitř svého těla.

Během večeře, když ji něžně hladil po holém rameni, cítila tak sladké záchvěvy touhy. Dotýkal se jí, jako by ji velmi miloval – a jí to působilo obrovské potěšení, ale nebylo to nic ve srovnáním s tím, co prožívala s Andreasem nyní.

Tolik ho chtěla, až ji skutečně bolelo celé tělo. Zavřela oči a představovala si ho tak, jak ho popisovala s výsměchem Athéna – nahého při plavání v bazénu.

Znovu zasténala a Andreas ji tvrdě políbil. Jeho ústa byla horká, jazykem opisoval tvar jejích rtů a ona naléhavě odpovídala na jeho vášeň. Slova, která jí šeptal, zanikla mezi polibky a Saskii se po celém těle rozlévala úžasná rozkoš.

Cítila jeho hladový jazyk hluboko ve svých vlhkých ústech. Chtěla, aby ji líbal víc a víc. Začínala se jí z těch nových zážitků točit hlava a připadala si jako ve snu.

„Chceš mě… Potřebuješ mě…”

Cítila, jak mumlá ta slova do jejích rtů a ona je nemohla popřít. Její tělo, její city na něj toužebně a intenzivně reagovaly a ona tomu nemohla nijak zabránit.

Všechno jako by bylo najednou zapomenuto. Všechno a všichni. Nic nebylo tak důležité jako Andreas. Byl všechno, co potřebovala… Všechno, co si kdy přála… Měla to na dosah, stačilo jen…

Chvěla se a sténala, když ucítila, jak jí Andreas přejíždí rukama po celém těle, jeho doteky byly pevné, hladové… vzrušující a nebezpečně svůdné.

Saskie nebyla zvyklá na přítomnost muže tak blízko svého těla, všechny ty intimní doteky ji zbavovaly schopnosti reálně uvažovat. V této chvíli ale nepotřebovala hledat žádné důvody ani omluvy pro své chování.

„Chci tě vidět… chci se na tebe dívat, až se spolu budeme milovat,” říkal jí Andreas pevně. „Chci, aby ses na mě dívala… Panebože, teď už chápu, proč o tebe všichni ti muži přede mnou tolik stáli. Je na tobě něco zvláštního, magického, jako bys mě úplně očarovala – Co se děje?” zarazil se, jakmile vycítil Saskiin náhlý odpor.

Náhle se na něj nedokázala podívat.

Těmi ponižujícími a urážlivými slovy, která si neodpustil, Andreas všechno pokazil. Zničil jí ten báječný nový svět, ve kterém se najednou ocitla, a uvedl ji zpět do tvrdé reality. Bylo jí mizerně, když si vzpomněla, jak se před chvílí chovala.

„Ne, ne, já tohle nechci,” odporovala Andreasovi statečně a odstrčila ho pryč.

„Co se ti…?” Jasně slyšela v jeho hlase vztek, ale přesto ji pustil.

„Jestli má tohle být nějaký druh hry -” začal ji varovat Andreas, ale záhy přestal a nevěřícně potřásl hlavou.

„Panebože, musel jsem se dočista zbláznit, když jsem vůbec uvažoval o… Předpokládám, že tohle s mužem dokáže udělat jen několikaletý celibát,” utrousil ne zrovna zdvořile směrem k Saskii. „Nikdy by mě nenapadlo, že se budu chovat jako naprostý idiot…”

Podíval se na ni, a když viděl, jak ztuhla, odvrátil se.

„Nemusíš se ničeho bát,” řekl jí ponuře. „Už se tě nedotknu. Není možné -” Hlas se mu zlomil, znovu potřásl hlavou a rychle od ní odstoupil. Stroze jí oznámil: „Mám ještě nějakou práci.”

V ložnici byla tma, když se Saskie probudila. Nejprve netušila, co ji mohlo vzbudit. Pak to uslyšela znovu. Rytmické zvuky provázející plavání. Někdo se musel koupat. Balkónové dveře vedoucí ven byly otevřené, a když se otočila a naklonila, aby dohlédla k bazénu, spatřila malá světla, která ho diskrétně osvětlovala.

Byl to Andreas, kdo plaval… Podívala se na hodinky. Byly tři hodiny ráno a Andreas se koupal… neúnavně plaval sem a tam z jednoho konce bazénu na druhý.

Saskie se v posteli opatrně posadila, aby na něho lépe viděla. Právě plaval rychlým kraulem na vzdálenější konec bazénu. Jakmile tam doplaval a otočil se, Saskie znovu ulehla. Nechtěla, aby si všiml, že ho pozoruje.

Ležela pod dekou téměř nahá, měla na sobě jen miniaturní spodní kalhotky. Jediná věc, kterou jí Andreas zapomněl pořídit, bylo něco na spaní.

Neměla s sebou žádnou noční košili, a jakmile jí to večer v koupelně došlo, strávila tam přes čtvrt hodiny zamčená. Horečnatě přemýšlela, co bude dělat. Dlouho sbírala odvahu k tomu, aby dokázala otevřít dveře a vběhnout rovnou do postele pod deku. Pro jistotu si omotala tělo velkou osuškou. Neměla ani tak strach z toho, že by ji Andreas mohl zahlédnout, protože ten byl zavřený ve své pracovně, ale necítila by se dobře.

Ovšem nyní už Andreas v pracovně nebyl. Stále plaval sem a tam v bazénu.

Saskiin mozek pracoval v posteli na plné obrátky. Dělá dobře, když chodí plavat sám a tak pozdě v noci? Není to trochu nebezpečné? Co když…?

Vteřinu od vteřiny její strach narůstal a najednou jí došlo, že vůbec neslyší ty zvuky, které plavání doprovázejí. Rychle ze sebe odhodila přikrývku a pohledem plným úzkosti se zadívala k bazénu. Voda byla klidná, tichá – a bazén prázdný.

Panebože, Andreas! Kde -? Najednou ho spatřila, jak vylézá z vody a okamžitě zalezla zpátky pod deku. Andreas byl úplně nahý! Úplně!

Zkoušela se svým užaslým pohledem odpoutat od jeho těla, ale bylo to zbytečné. Nešlo to. Mozek ji odmítal poslouchat, zůstával jen hladový ženský obdiv. Saskie dokázala velice ocenit prostou mužnou krásu Andreasovy nahoty.

Takový pohled na Andrease by jistě vyrazil dech i každé jiné ženě, pomyslela si Saskie střízlivě, a stále si jeho smyslné tělo prohlížela. Nyní se k ní otočil zády a procházel se po dlaždičkách. Jeho kůže byla hladká a lesklá a pokrývaly ji drobounké kapičky vody. Pod kůží se rýsovaly vypracované svaly takovým způsobem, že to na Saskiino tělo působilo velmi vzrušivě.

Vždycky se naivně domnívala, že zřejmě nebude nijak velký rozdíl mezi pohledem na sochu nebo obraz znázorňující nahého muže, a skutečností. Ale teď už věděla, jak moc se ve svých představách mýlila. Možná to bylo proto, že ho milovala, možná proto…

Zalapala po dechu, neboť Andreas se najednou otočil. Zdálo se jí, že se dívá přímo do ložnice. Mohl ji v té tmě vidět? Věděl nebo poznal, že ho tajně sleduje? Ležela klidně, předstírala, že spí, a modlila se, aby si ničeho nevšiml. Nedokázala by mu odolat, kdyby za ní teď přišel do ložnice a začal ji svádět. Kdyby se s ní chtěl…

Stálo ji velké úsilí potlačit v sobě toužebný vzdech. Kdyby teď přišel a obejmul ji, dotýkal se jí, líbal se s ní… a vzal si ji, protože přesně to si přála. Nebylo by to z lásky, byl by to jen pouhý chtíč.

Zarazila se. Skutečně to chce takhle? ptala se sama sebe. Ne, pochopitelně ne, zněla její bezmocná odpověď. Jediné, po čem touží je aby ji Andreas miloval, stejně tak, jako ona miluje jeho.

Odvrátil se a mírné světlo u bazénu osvětlovalo siluetu jeho postavy. Saskie konečně vydechla úlevou. Bohužel všechny její ženské smysly a instinkty ignorovaly její touhu na Andrease nereagovat. Jako by jí zničehonic tělo vypovědělo službu. Vypadal… On byl… Byl perfektní, uvědomila si Saskie a tiše vzdechla.

Oči se jí rozšířily údivem nad jeho mužstvím. Viděla, že skutečnost je mnohonásobně vzdálená tomu, co se ve svých panenských a nevinných představách vždycky domnívala.

Ještě jednou zabloudil pohledem k ložnici a Saskie znovu zadržovala dech, modlila se… doufala… čekala…

Zaslechla tichý zvuk a věděla, že se vrátil k domu. Sebral župan a oblékl si ho. Potom najednou někam odcházel. Nešel do ložnice a za ní, ale pryč. Kam asi jde? vrtalo Saskii hlavou. Jde zpátky do pracovny?

Zdálo se jí, že uplynula dlouhá doba po tom, co Andreas odešel. Pořád strnule ležela, bála se pohnout. Nebyla schopna znovu usnout a bála se i o čemkoli přemýšlet.

Co se to s ní děje? Jak se jen mohla zamilovat do muže, jakým je Andreas, říkala si snad už posté. Jak hrubě se k ní chová, vydíral ji, vyhrožoval, nedovolil jí vysvětlit celou pravdu ohledně jejich seznámení. Je to muž, který si o ní myslí jen ty nejhorší věci, a přestože si to myslí, nebrání mu to v tom, aby se s ní líbal. Jak ho jen může tolik milovat?

Saskie zavřela na chvíli oči. Nenapadala ji žádná odpověď na tu důležitou otázku, která se jí vtírala neustále do podvědomí. Jistě věděla jediné – že veškeré její city, srdce, nitro svorně hlasitě křičely -a proč bys ho nemohla milovat?

„Ty se opaluješ? Nikdy by mě nenapadlo, že se dočkám dne, kdy nebudeš nic dělat a budeš se jen nečinně povalovat,” dobírala si Olympie Andrease, když vyběhla ven z domu. Měla na sobě ty nejminiaturnější bikiny, jaké kdy Saskie viděla. Lehla si na lehátko hned vedle ní.

„Saskie moc dobře v noci nespala. Potřebuje odpočívat a nechci, aby to přehnala a ležela na našem ostrém sluníčku příliš dlouho,” lhal Andreas sestře bez uzardění.

„Ale chudáčku,” politovala ji okamžitě se zájmem Olympie a zkoumavě si prohlížela Saskiin bledý obličej.

Saskie se cítila provinile a raději nic neříkala. Koneckonců těžko by mohla přiznat, že hlavní důvod toho, jak vypadá, je Andreas. A že v noci strávila několik hodin přemýšlením a sněním o muži, který vedle ní teď leží.

Ve dne se zkoušela ovládnout a zbytečně ty sny nevyvolávat zpátky. Byly totiž velice osobní a intimní. Věděla, že pokud by to udělala, prozradila by ji nepříjemná červeň v obličeji a nikdo by nezůstal na pochybách, o čem Saskie právě přemýšlí.

V podstatě by měla být Andreasovi vděčná, protože ten přičítal její bledost a kruhy pod očima únavě po jejich náročné cestě.

„No, tak to tu máme první zlepšení bratrova životního stylu. Zřejmě na něj máš blahodárný vliv, Saskie,” pronesla Olympie a široce se usmála. „Většinou když sem za námi přijede, nemůžeme ho ani za nic dostat z jeho pracovny. Kdy říkal dědeček, že přijede?” zeptala se Andrease.

„Musím říct, že mě velmi překvapilo, když jsem se dozvěděla, že dědeček zamýšlí přijet na ostrov právě teď,” odpověděla za Andrease Athéna. Právě vyšla z domu společně se svým účetním a přidali se k nim.

Jakmile je Saskie zahlédla, udělalo se jí ještě hůř. Při snídani to Ari začal poněkud přehánět se svým neustálým obletováním a dával Saskii jasně najevo svůj zájem. Byl až nechutný a ona byla ráda, když se ho zbavila.

Olympie se na Athénu začala mračit, ale té to nijak nevadilo a pokračovala zlomyslně dál. „Není s tebou, Andreasi, spokojený…”

„Můj dědeček není spokojený nikdy s nikým, kdo nesouhlasí s jeho názory a nemá stejný pohled na věc,” řekl jí na to suše Andreas. „Jistě víš, jak je vznětlivý, ale nikdy mu to moc dlouho nevydrží. A naštěstí má i dost krátkou paměť -”

Andreas trval na tom, aby si Saskie lehla pod slunečník a chránila se tak před sluncem, protože měla světlou, neopálenou kůži.

Nijak zvlášť jí to nevadilo, avšak když si teď Athéna rozvázala plážový přehoz a odhalila ještě mnohem menší bikiny, než měla na sobě Olympie, neubránila se záchvěvu závisti. Athéna byla nádherně opálená. Její pokožka měla zvláštní zlatavý odstín.

„Musí to být strašně nepříjemné ležet ve stínu,” prohodila Athéna k Saskii a jízlivě dodala: „Já bych tak bledou kůži nesnesla. Vypadá jako…”

„Kdykoli se na Saskiinu kůži podívám, napadne mě srovnání s tím nejčistějším alabastrem,” přerušil Athénu Andreas zamilovaným hlasem.

„Alabastr – oh, ten je tak studený.” Athéna se zasmála a pohledem si přeměřila Saskii. „Drahý Andreasi, pročpak se najednou mračíš? Vypadáš mrzutě,” zavrněla roztomile. „Vím, jak tě z toho dostat. Ukaž, namažu tě krémem na opalování, udělá ti to dobře a pak…”

Saskie jen stěží uvěřila, že je to opravdu ona, kdo se do rozhovoru vložil. Slyšela se, jak pevně říká: „Já to udělám, miláčku.”

Otočila se, aby viděla na Athénu, a bezbarvým hlasem dodala: „Výhradní právo snoubenky.”

A potom už se snažila nevšímat si Andreasova zamračeného pohledu, kterým si ji prohlížel, i svých třesoucích se rukou. Vstala z lehátka, vzala si lahvičku s olejem, kterou jí se souhlasným úsměvem podávala Olympie, a pomalu se přibližovala k Andreasovi.

Velmi pečlivě si nalila trochu oleje do dlaně a pak se ještě pečlivěji naklonila nad Andrease, který ležel na břiše. Ujistila se, že se postavila přímo mezi Andreasovo lehátko a lehátko, kde se rozvalovala Athéna v takové pozici, že si nikdo nemohl nevšimnout, jak vystavuje na odiv svá velká, téměř nezakrytá prsa.

Začala nervózně roztírat olej po Andreasových ramenou a vlasy jí při tom padaly do obličeje. Dotýkala se jeho kůže a ta byla příjemně teplá a hladká. Tak hladká, jak vypadala i včera v noci. Musela na chvilku přestat, protože se jí roztřásly ruce.

Včera v noci! Nesmí na to teď myslet. Ale nedařilo se jí to.

Přejížděla svýma rukama pomalu a smyslně po jeho kůži, hladila ho, jemně stále roztírala opalovací olej a hnětla jeho pevné svaly. Zjistila, že Andreasovi pod jejími dotyky svaly tuhnou.

Ležel na břiše a oči měl zavřené. Najednou je otevřel a stroze ji zarazil: „Už dost, Saskie, to stačí. Stejně si chci jít zaplavat.”

O pár vteřin později se skutečně zvedl a odešel od ní na kraj bazénu. Skočil do vody po hlavě a prakticky po celé délce plaval pod vodou. Pak se vynořil a začal bazén brázdit mocným, rychlým kraulem.

Andreas se pokoušel soustředit pouze na to, co právě dělal, potřeboval si vyčistit hlavu, srovnat myšlenky. Vždycky se mu to při plavání dařilo. Byl to jeho nejmilejší způsob odpočinku – nebo spíš býval. Právě teď si ale nepřipadal, jako že by odpočíval a byl v pohodě. Nemusel ani zavírat oči a jasně se mu vybavilo, jak mu bylo, když se ho Saskiiny ruce dotýkaly. Jak mu přejížděly po těle, jemně, smyslně… jako by věděla, že se mu to líbí…

Znovu se ponořil pod vodu a plaval. Pokoušel se tím zklidnit své tělo a rozjitřené smysly. Bože, tolik ji chtěl, prahnul po ní. Nikdy dřív po žádné ženě tolik netoužil, nikdy nikoho nepotřeboval tak intenzivně jako Saskii. Nikdy se neocitl v situaci, že se téměř nedokázal ovládat, ať už po fyzické stránce nebo citové.

Ona musela vědět, co s ním její chování dělá, žena s takovými zkušenostmi… Žena, která se po nocích toulá po barech a hledá vhodného muže. Musela to vědět, určitě to ví. A přesto…

Přesto se nemohl zbavit dojmu, jaký na něj dělala, když ji svíral v náručí. Líbala se s ním něžně, ale jakmile se polibky změnily v horké, vášnivé a divoké, oči měla zastřené touhou. Touhu ovšem pokaždé vzápětí vystřídal šok.

Jenže před chvílí ho zastihla nepřipraveného. Odmítla dovolit Athéně, aby se ho dotýkala – to mu vyrazilo dech a zároveň naplnilo zvláštním pocitem vítězství a mužné pýchy. Zdálo se, že Saskie k němu něco cítí. Ale určitě se mýlil – nebo ne? Přece to jen předstírá, hraje roli, kterou jí určil, do které ji dotlačil.

Andreas se zamračil. On přece téměř nikdy nepoužívá slovo dotlačit. Nemá to v povaze někoho do něčeho nutit. Ale musí uznat, že když to Saskii tenkrát říkal, byl v situaci, o níž se domníval, že je bezvýchodná. Bál se, že z těch plánů o svatbě s Athénou nedokáže vycouvat, a tak chtěl dědečka přesvědčit co nejšetrnějším způsobem s ohledem na jeho zdraví.

To, o čem teď přemýšlel, bylo pouhé vysvětlení pro jeho nezvyklé chování. Neexistuje pro to žádná omluva, kladl si Andreas v duchu na srdce. A kdyby se teď vrhl do další hazardní situace, která byla pravděpodobně ještě nebezpečnější, jediným, koho by z toho mohl vinit, by byl on sám.

Jestlipak si Saskie všimla, jak ho tělo prozradilo, když se od ní odvracel? Nedokázal tomu zabránit, a tak se mu pod plavkami rýsovalo vzrušené mužství. Athéna to pochopitelně nepřehlédla. Athéna… Ústa mu ztvrdla.

V patnácti, když byl ještě student, se snažil všem dokázat, že je už dostatečně zralý, aby dokázal převzít otcovu roli, dost silný, aby mohl podporovat a ochraňovat matku a své sestry. Ale měl v sobě stále kus dítěte, a tak se mu často stávalo, že se v noci vzbudil a v posteli dlouho plakal. Byl vyděšený, zmatený a stýskalo se mu po otci. Stále dokola se sám sebe zuřivě ptal, proč jen musel tak brzy zemřít.

To období po otcově smrti bylo bezpochyby nejhorší v jeho životě: ztratil tátu a pak tu byl ten Athenin pokus ho svést. Tyto dvě nešťastné události ho nasměrovaly do období dospělosti a zralosti, na což nebyl tehdy ještě dostatečně připraven.

Athenin zájem o něj neměl nic společného s klasickým sváděním. Docházela za ním pravidelně několik týdnů potom, co se vrátil domů ze školy na letní prázdniny.

Ani ve snu ho nenapadlo, že chystá něco jiného, než pouhou nevinnou hru. Bylo nad jeho síly porozumět jejímu záhadnému chování – až do dne, kdy ji našel ve svém pokoji – nahou!

Když mu podala vibrátor, s kterým se sama hladila, nařídila mu, aby ho do ní zasunul. Jediné, co ho v té chvíli napadlo, bylo obrátit se a utéct pryč. Ale utíkají jen malí chlapci, a tím Andreas už nechtěl být. Chtěl se stát dospělým mužem… mužem, jakého si z něho přál mít jeho otec, a mužem, jakého teď potřebovala matka i sestry.

„Nechápu, co tady děláš. Neměla bys být někde jinde?” zeptal se Athény tvrdě a pečlivě se vyhýbal pohledu na její nahé tělo. „Pokud vím, jsi zasnoubená a brzy se budeš vdávat, nebo se mýlím?”

Zasmála se na něj, ale o pár okamžiků později jí už do smíchu nebylo. Andreas totiž otevřel dveře vedoucí z pokoje na chodbu a přikázal jí, aby odešla. Varoval ji, že jestli neodejde sama od sebe, nebude se rozpakovat a zavolá někoho ze služebnictva, aby mu ji pomohl vyvést ven násilím.

Athéna odešla, ale ne okamžitě, ještě se pokoušela, aby Andreas změnil názor a vyhověl jí.

„Máš tělo dospělého muže, víš to, Andreasi?” řekla mu sladkým hlasem. „Ale chováš se jako blázen. Sám nevíš, co si se svým tělem počít. Proč mi nedovolíš, abych ti to ukázala?” přemlouvala ho. „Čeho se tolik bojíš, vždyť je to krásné?”

„Nebojím se ničeho,” odpověděl Andreas se stoickým klidem a po pravdě. To nebyl strach, co ho zbrzdilo od toho, aby využil té možnosti, kterou mu Athéna nabízela. Byl to vztek a odpor.

Bohužel Athéna není žena, která by se smířila s tím, že ji nechtěl. Jak ponižující! Jejím problémem byly city – pokud vůbec nějaké kdy měla. Andreas osobně o tom dost pochyboval.

To s dědečkem byla trochu jiná záležitost. Kdyby nad ním nevisel ten mrak s hrozbou ohledně jeho zdraví, Andreas by se nezdráhal pohádat se s ním -přestože věděl, jak je dědeček tvrdohlavý a těžko se mu cokoli vysvětluje. S ním se skutečně těžko jedná, a navíc má teď ty záchvaty strachu, že zestárne a nedočká se jediného mužského potomka.

Celé to bylo ironické. Andreas chtěl být dědečkovi nablízku, pomáhat mu překonat jeho problémy, a místo toho mu jich vlastně přidělával ještě víc.

Andreas měl sám dost vlastních starostí. Vybavilo se mu, jak si v letadle se Saskii povídali o řecké mytologii. Ona se přiznala, že ji zbožňuje. Možná že miluje příběhy z řecké mytologie, ale s největší pravděpodobností nemiluje jeho, říkal si. Zamračil se, protože v žádném případě nechtěl, aby se jeho myšlenky ubíraly takovým směrem.

„Ten prstýnek, co ti dal Andreas, je vážně moc roztomilý,” pronesla Athéna neupřímně, vstala ze svého lehátka a postavila se vedle Saskie.

Ocitly se spolu u bazénu samy. Účetní odešel vyřídit nějaké telefonáty a Olympie odběhla na chvíli pomoci matce, která chystala hostinu na počest příjezdu jejího otce.

„Ale zásnubní prsten ještě nezaručuje svatbu,” pokračovala Athéna. „Připadáš mi jako citlivá dívka, Saskie, a tak tě chci na něco upozornit. Andreas je velmi bohatý a zkušený muž. Muži jako on se často začnou zničehonic nudit, a pak si najdou dívku jen tak, pro potěšení, aby se rozptýlili. To musíš vědět sama nejlépe.

Troufám si říct, že tvá šance na svatební přípravy a sňatek s Andreasem je velice omezená. A bude ještě menší, jakmile sem dorazí Andreasův dědeček. On nechce, aby si tě Andreas vzal. Je hodně staromódní a potrpí si na řecké tradice. Má se svým vnukem zcela jiné plány, ať už v soukromém životě nebo ve společnosti, kterou pro něho vybudoval.”

Odmlčela se a vypočítavě si Saskii prohlížela. Saskie věděla, na co myslí. Athéna totiž také měla jisté plány ohledně Andreasovy budoucnosti.

„Kdybys Andrease skutečně milovala, pak bys pro něj chtěla jen to nejlepší a nedala bys na nějaké hloupé city. Andreas je absolutně oddaný svému dědečkovi. Vím, že to nedává najevo, ale věř mi, že to tak opravdu je.

Zkus si představit, co by to pro něho znamenalo, kdyby se měli nějakým způsobem rozhádat a znepřátelit. Nejen citově, ale i finančně. Andreasova matka i obě sestry jsou na dědečkovi po finanční stránce závislé… Kdyby dědeček Andrease ze svého života vyhostil, pak by byl Andreas vyhoštěn i z jejich životů.”

Athéna se hluboce, teatrálně nadechla a zeptala se Saskie rádoby zdvořile: „Pokud by taková situace nastala, co myslíš, jak dlouho by tě asi ještě Andreas chtěl?

A já se vynasnažím, aby k tomu opravdu došlo… to zřejmě dobře víš, že, Saskie? Andreasův dědeček na mě ve spoustě věcí hodně dá, protože by rád, aby se jeho firma spojila s mojí. Tak to v Řecku prostě chodí.”

Na důkaz svých slov věnovala Athéna Saskii nepřátelský úsměv. „Milionáři v Řecku nedovolí svým dědicům, aby si vzali za ženu nějakou chudou cizinku.

Ale mluvme raději o něčem příjemnějším. Není důvod, proč bychom se nemohly vzájemně rozumně dohodnout – ty a já. Můžu sice nečinně sedět a čekat, až tě Andreas opustí, ale budu k tobě upřímná. Dostávám se pomalu do věku, kdy pro mě může být obtížné otěhotnět a porodit Andreasovi syny, po kterých touží.

Takže abychom se zbytečně nezdržovaly, ujasníme si všechno na rovinu co nejrychleji. Mám pro tebe návrh. Ráda ti zaplatím jeden milión liber, když se vytratíš z Andreasova života. Navždy.”

Saskie cítila, jak se jí z tváří vytrácí barva. Byla z Atheniných slov v šoku. Nějak se jí podařilo posadit se na lehátko, ale pak se přinutila vstát, takže s Athénou mluvila tváří v tvář.

„Lásku za peníze nikdy nekoupíš,” řekla jí odvážně. „A mě si za ně taky nekoupíš. Ani za milión liber, ani za sto miliónů. Za žádnou cenu.” Slzy jí zaplavily oči a Saskie se v duchu uklidňovala, že to bude tím šokem. „Když bude Andreas chtít náš vztah… naše zasnoubení kdykoli ukončit, má na to pochopitelně právo, ale -”

„Jsi blázen – víš to?” vydechla Athéna a ve tváři se jí zračilo nepřátelství a zuřivost. „Ty si skutečně namlouváš, že to Andreas myslel vážně, když včera říkal, že nebude trvat na předmanželské smlouvě? Cha! Jeho dědeček ho donutí, aby to podepsal, a až se tě Andreas dostatečně nabaží, jakože nepochybně ano, ty nedostaneš nic… dokonce ani případné děti, které ti udělá. Řečtí muži se nikdy nevzdávají svých dětí. A řecké rodiny se nevzdávají svých dědiců.”

Saskie už nechtěla dál poslouchat. Nenamáhala se ani zvednout svůj přehoz přes plavky a pospíchala k domu. Nabádala se k pomalé chůzi, protože měla co dělat, aby se nerozběhla.

Ve dveřích se srazila s Olympií, která právě vycházela ven.

„Saskie…“ začala se zvědavě vyptávat, ale ta jen potřásla hlavou, neboť věděla, že není ve stavu, kdy by s Olympií mohla rozumně mluvit – s ní ani s kýmkoli jiným. Připadala si ohromně ponížená všemi těmi řečmi, které vedla Athéna. Ponížená a rozzlobená. Jak se Athéna vůbec opovažovala domnívat, že její láska k Andreasovi je na prodej? Že pro ni peníze znamenají víc než Andreas… že by mohla…? Co si ta ženská o ní myslí?

Najednou se zastavila, otočila se a šla zpátky ven. Ne však k bazénu, ale na opačnou stranu. Chtěla se podívat na moře a projít se úzkou cestičkou mezi útesy. Potřebovala být sama.

To, co se za tu krátkou chvíli, co tu jsou, stalo, je dost ironické, ovšem je to pouhý začátek. Souhlasila a podvolila se Andreasovi, když ji vydíral, aby sem s ním přijela. Nemohla si dovolit přijít o místo a ztratit pravidelný příjem. Nechtěla ztratit jistotu, víc než o sebe se však bála o svou babičku. Proto na Andreasův nechutný návrh přistoupila. Ani ve snu by ji tenkrát v jeho kanceláři nenapadlo, co k němu začne cítit.

Olympie se celá rozčilená rozběhla k Athéně, která se povalovala sama u bazénu a opalovala se. Po tom, co nechtěně zaslechla z jejího rozhovoru se Saskii, nepřipadalo v úvahu, že by jen tak mlčela a neřekla Athéně, co si o ní myslí. Jak se opovažovala mluvit takovým způsobem se Saskii, jak ji mohla nutit, aby Andrease opustila?

Andreas!

Olympie se zarazila. Snad by bylo lepší zajít nejdřív za bratrem a povědět mu, co Athéna vyvedla, aby si to s ní vyřídil sám. Saskie vypadala velice rozrušená, a nebylo divu. Olympie váhavě naslouchala svému vnitřnímu hlasu, který ji varoval, že Andreas by jí asi nepoděkoval za to, že se míchá do jeho záležitostí a bere mu právo si to s Athénou vyříkat osobně. Otočila se na podpatku a odešla zpátky dovnitř najít Andrease.

DEVÁTÁ KAPITOLA

Saskie nebyla ještě ani ve třetině cesty, která se táhla kolem celého ostrova, když se zastavila a obrátila. Nemohla jít dál, měla všeho po krk. Zamilovala se do Andrease, byla mu každý den nablízku, ale přesto mezi nimi stále zela obrovská propast, až jí to pomalu začínalo vadit. Bylo toho na ni víc, než dokázala unést. Milovala ho, toužila po něm, a to jí drásalo srdce.

Vracela se pomalou chůzí k domu. Nenapadalo ji nic, co by měla teď dělat, jak se zachovat. Měla si snad před Andreasem kleknout na kolena a prosit o slitování? Žádat ho, aby ji z jejich dohody osvobodil?

Nemělo cenu svěřovat se mu s tím, co jí provedla Athéna u bazénu. Těžko by tomu uvěřil s tím, co si o Saskii stále myslí. A navíc, ona nechtěla, aby se to dozvěděl od ní. Pokud by se mu to doneslo… a to se zřejmě beztak jednou stane… Andreas není blázen, je to chytrý, protřelý obchodník. Jistě mu nebude trvat dlouho a snadno si domysli, co jí vlastně Athéna navrhovala a jak při tom Saskii bylo. A to je věc, kterou ona prostě nedokáže snést.

Nejlepší bude, když odsud co nejdříve odjede, ať už se pak stane cokoliv. Po tomhle rozhodnutí se jí nepatrně ulevilo.

Jakmile došla k domu, zamířila si to přímo do „své” ložnice, která byla naštěstí prázdná. Služebná tam po snídani uklidila a ustlala postel. Saskie ze sebe rychle sundala plavky a šla se osprchovat.

„Andreasi,” zapředla svůdně Athéna, když ho spatřila vycházet z dědečkovy pracovny.

„Teď ne, Athéno,” okamžitě ji zarazil. Strávil spoustu času přemýšlením o svých podivných stavech, o jakých se vždy domníval, že jsou mu cizí. Nikdy ho nenapadlo, že se bude takhle cítit, a ani to nechtěl, jenže když už se to přihodilo, rozhodl se, že nebude pouze přemýšlet, ale myšlenky promění v činy. Byl zvědavý a nehodlal se nechat nikým zdržovat, Athénou pak nejméně ze všech.

Nemělo cenu, aby dál skrýval pravdu sám před sebou.

Zamiloval se do Saskie. Jak? Kdy? Proč? Zlobil se sám na sebe, neboť i po detailním studiu své osobnosti si nebyl schopný na ty otázky logicky odpovědět. Celé jeho srdce, jeho tělo, city i duše mu neustále naznačovaly, že Saskii chce, miluje ji, neskutečně po ní touží a potřebuje ji. I kdyby ho jeho logické myšlení neustále přesvědčovalo o opaku, jeho pravé city by si zřejmě prosadily svou a ukázaly mu, že bez ní nestojí za to žít.

Ale podívej se na ni, co je zač, připomínal si. Jenže srdce odmítalo poslechnout. Miloval ji takovou, jaká je teď, a chtěl zapomenout na její dřívější chyby i na svůj názor, jehož se držel od toho večera v baru jako klíště. Lovila po nocích muže… prodávala se. Jestli to nebylo pro peníze, pak nejspíš pro zvláštní druh lásky na jednu noc, kterou jí nabízeli.

Nebyla to Saskiina chyba, ozvalo se jeho zamilované srdce na její obhajobu. Jako dítě postrádala lásku otce. A jednoduše si to chtěla takovýmto způsobem vynahradit. Kdyby měla kolem sebe lásku, kterou by ji Andreas zahrnul, nemusela by nic takového dělat. Navždy by zapomněla na svou minulost a on také.

Jedinou překážkou bylo, jak to celé vyřešit, neboť Andreas si už nedokázal představit svou budoucnost bez Saskie.

A podobným směrem se mu ubíraly myšlenky i celou dobu, kdy měl pracovat. Nakonec se rozhodl, že nemá cenu nic odkládat a chystal se co nejrychleji zajít za Saskii, aby jí řekl… požádal ji… Aby se jí omluvil za všechna nedorozumění, pokud to bude nutné.

„Je Saskie pořád ještě u bazénu?” zeptal se Athény celý netrpělivý. Jak asi Saskie zareaguje, až jí přizná, co k ní doopravdy cítí?

Athéna přivřela oči. Dobře znala ten pohled, který mu viděla na očích. Ale jelikož ho měl v očích Andreas, jediný muž, kterého chtěla ona, nehodlala mu to prominout a smířit se s tím, že patří někomu jinému. Pokud se Saskie Andrease nevzdá, pak to musí být on, kdo se s ní rozejde. A Athéna přesně věděla, co na Andrease platí a jak to jednoduše zařídit.

„Ale ona přece…” vrhla na něj soucitný pohled.

„Ty to nevíš? Šla na procházku… s Arim. Vím, že nejsi rád, když ti to říkám, Andreasi, jenže – no, všichni víme, jak má Ari rád ženy, a Saskie mu dala víc než jasně najevo, že ji jeho zájem těší a sympatie jsou vzájemné… Tedy nikdy to nedělala před tebou, to je samozřejmé…”

„Andreasi -” Olympie se ho jen o pár vteřin později pokoušela zastavit, ovšem on jen netrpělivě mávl rukou a odmítl ji vyslechnout.

„Teď ne, Olympie, ať se jedná o cokoli…” řekl ostře, vytrhl se jí a rychle odcházel chodbou ke dveřím do své ložnice.

Proboha, co se mu jen stalo, že je tak naštvaný, říkala si zmatená Olympie, zatímco pozorovala jeho vzdalující se postavu. To, co mu chtěla říct, by jeho špatnou náladu nezlepšilo, ale neměla se jen tak nechat odbýt. Měla mu to vyklopit. Mrzelo ji, že to neudělala.

Jakmile vešel Andreas do ložnice, bylo mu jasné, že Saskie je uvnitř. Z koupelny slyšel téct sprchu. Přibouchl tedy za sebou hlasitě dveře.

„Saskie?” zavolal, došel ke dveřím do koupelny a bezostyšně je otevřel.

Saskie se celá vylekala, když ho spatřila. Právě v té chvíli totiž vylezla ze sprchy a, díkybohu, stihla se před tím zabalit do osušky.

„Můžeš mi laskavě vysvětlit, proč ses zrovna teď sprchovala?” zeptal se jí Andreas podezíravě s nepřátelským výrazem v očích.

Saskie na něho jen nechápavě zírala.

„Byla jsem se projít. Bylo mi hrozné horko a…”

Andreas ucítil, jak mu celým tělem projel osten žárlivosti. Měl pocit, že se neudrží a vybuchne, tolik to bolelo. Napadaly ho všelijaké věci, proč se Saskie potřebuje osvěžit. Jako každý jiný zamilovaný muž nedokázal snést pomyšlení na to, jak se jeho láska ocitá v náručí někoho jiného. Reagoval zcela přirozeně.

Pevně ji chytil, prsty se bolestivě zaryl do jejích paží a žárlivě na ni udeřil: „Tys už to nemohla vydržet, viď? Kam tě vzal?”

„Vzal? Kdo?” Saskie začala klást odpor. Byla zmatená Andreasovým nenadálým chováním a jeho slovy. „Co se to proboha…?”

Ale Andreas ji neposlouchal.

„Dělali jste to venku, aby vás mohl každý vidět? Tohle se ti líbí? No ovšem že ano, koneckonců to o tobě už nějakou dobu vím, že? Ty chceš, aby se s tebou zacházelo zle, jen aby sis užila, a pak aby tě ten muž odhodil jako… Pokud to máš tedy ráda takhle, tak zkusíme, jestli i já jsem schopen vyhovět tvým požadavkům a představám, ano? Jestli ti také já dokážu poskytnout to, po čem toužíš a vyhledáváš u jiných mužů.”

Andreas se už neovládal, nevěděl pořádně, co mluví. Chtěl ji mít jen pro sebe – její tělo i srdce -aby patřila jen jemu a aby jí vymazal z mysli všechny vzpomínky muže, s kterými byla před ním.

Co se to Andreasovi stalo, že se najednou celý změnil z toho báječného, úžasného, pro ni nedosažitelného muže, na jakého byla zvyklá, v muže, z něhož prýštila zlost a vášeň? Saskie si to nedokázala vysvětlit. Zatočila se jí hlava, když si uvědomila, že v tuto chvíli s Andreasem cítí především vášeň. Vyzařovala z něj, zažehla v Saskii touhu ji prožívat s ním a rozpustila všechny její obavy z možného nebezpečí.

Není tohle přesně to, co si jedna její část tajně přála? Aby se na ni díval takovým pohledem, v němž si mohla jasně přečíst jeho potřebu se s ní okamžitě milovat, protože se už nemůže déle ovládnout?

Když viděla, jak je u ní Andreas blízko a ztrácí nad sebou kontrolu, rozhodla se nechat za sebe v tuto chvíli rozhodovat city.

„Jsi moje,” řekl Andreas hladově a přitiskl své tělo pevně na její. „Moje, Saskie… A co je moje, to mi patří celé,” dodal prostě.

Saskie vycítila, že se slastně chvěje všude tam, kde se jí Andreas dotýkal. Přejížděl smyslně rukama po jejích holých pažích a ramenou, prsty ji jemně hladil na krku. Blaženě se prohnula a vyšla vstříc jeho dotekům. Po celém těle jí naskočila husí kůže.

„Polib mě, Andreasi…”

Skutečně to vyslovila? Žádala ho chraplavým hlasem, který jí zněl cize, ale byl tak svůdný. V Andreasových očích se zablýsklo.

„Ujišťuju tě, že chci mnohem víc, než tě jen líbat,” ubezpečoval ji Andreas a něžně z ní stáhl ručník. „Mnohem, mnohem víc,” opakoval smyslně a dodal: „Ale jestli chceš políbit…”

Rukama jí hladil klíční kosti a krk, palcem jemně přejížděl po jejích křehkých kostech. Potom ji začal líbat na horkou kůži na krku přesně v tom místě, kde jí zrychleně pulsoval tep.

„Řekni mi, kde chceš, abych tě líbal, Saskie?” ptal se. „Tady…? Tady…? Nebo tady?”

Přejížděl mučivě svými ústy po jejím krku a čelisti, pak jí pokryl celou tvář drobnými polibky. Nevynechal jediné místečko, kromě jejích vláčných rtů. Saskie se slyšela, jak začíná sténat touhou. Nemohla jeho sladké mučení už déle vydržet, a tak vzala jeho obličej do svých dlaní, přitáhla si jeho rty ke svým a slastně vydechla úlevou, když jí konečně dovolil ochutnat jeho pevná, teplá ústa.

„Andreasi… Andreasi…” slyšela sama sebe naléhavě a toužebně šeptat jeho jméno. Zabořila mu ruce do vlasů, sevřela jeho hlavu a špičkou jazyka přejížděla po jeho pevně sevřených rtech.

Za Saskii stálo zrcadlo a Andreas v něm zahlédl jejich odraz. Pohled na Saskii byl úžasný. Měla perfektně vytvarovanou postavu, vypadala jako socha, jenže byla živá. Měla rozkošná, pevná ňadra, kterými se opírala o jeho hruď. A to, co mu dělala svým sladkým jazykem, překonalo jeho nejbujnější představy.

Oproti Saskiině světlé a hebké pokožce vypadaly jeho ruce drsně, mužně a byly hodně tmavé. Nemohl se jí nabažit, stále ji hladil, objímal a držel ji tak blízko, že poznala, jak je vzrušený. Zalapala smyslně po dechu. Rty měla celé naběhlé od líbání. Jediné, co jim překáželo, bylo Andreasovo oblečení. Snažil se ho svléknout, ale nedokázal se ani na vteřinu odtrhnout od jejích rtů. Chtěl potrestat její jazyk za to, co s ním prováděl. Bylo však už pozdě… Věděl, že se pomalu, ale jistě přestává ovládat.

Cítil, jak Saskii projel tělem slastný záchvěv ve chvíli, kdy otevřel svá ústa a převzal vládu nad jejími rty i nad ní.

Roztouženě vzdychala a chvěla se díky té blízkosti a polibkům, o které se dělila s Andreasem. Vzrušovalo ji, jak si pevně tiskne její nahé tělo na své. Připadalo jí, že na tento okamžik čekala celý život, že se snad pro Andrease narodila. V jeho náručí, s jeho láskou a touhou si konečně připadala úplná.

Najednou zapomněla, co mu chtěla povědět, proč se chystala odjet. Od chvíle, kdy ho spatřila poprvé, přála si, aby se stalo právě tohle.

Andreas byl úplně omámený, nedokázal se od Saskiiných smyslných rtů odtrhnout. Vzal ji do náruče a přenesl do postele. Ať se stalo dříve cokoli, už mu to nevadilo. Od téhle chvíle bude jenom jeho.

Těžké lněné závěsy zakrývaly velká okna v celé ložnici. Saskie je zatáhla, než se šla osprchovat. Díky nim nesvítilo dovnitř ostré slunce a celá místnost se utápěla v příjemném šeru. Andreasovi se zdálo, že Saskie je nyní ještě křehčí a její kůže ještě průsvitnější než kdy jindy.

Když ji pokládal na postel, neodolal pokušení přejet jazykem přes tuhnoucí hrot jejího ňadra. Vzal bradavku do úst, pomalu ji sál a dráždil a Saskiino tělo se roztřáslo vzrušením. Vzrůstalo v ní čím dál víc, jeho doteky začaly být intenzivnější…

„Ne, nechci to uspěchat, miláčku,” ovládl se Andreas. Mluvil přerývaně a ztěžka a stálo ho velké úsilí na chvíli se odpoutat od jejího svíjejícího těla. Nechtěl, aby vyvrcholila už teď.

„Potřebuju čas, abych si tě mohl vychutnat,” a na důkaz svých slov, jí začal rukou hladit ňadro, které předtím líbal, a špičkou palce přejížděl nesnesitelně pomalu kolem vztyčeného vrcholku.

„Chci tě, Andreasi…“ bolestně zašeptala Saskie. „Tolik tě chci…” Zarazila se, v zastřených očích se jí odrážela směsice nejistoty a úzkosti, když si uvědomila, co vyslovila. Došlo jí, že se ocitla na pokraji vlastního nebezpečí.

Ale už bylo pozdě. Andreas její žádost nepřeslechl. Rychle ze sebe shodil oblečení, odhodil ho na zem a lehl si na ni. Vztyčil se na rukou a jeho vypracované svaly se napjaly. Zachytil její omámený, i když trochu vyděšený pohled. Drsně se zeptal: „Kde mě chceš, Saskie? Řekni mi to… Ukaž mi to…”

Ale Andreas znal odpověď předem, protože zvedl ruku a začal Saskii hladit, jak nejjemněji uměl, přímo na citlivém bodě ve středu jejího těla. Byla nesmírně vzrušená, vlhká a horká a… připravená. Pomalu přejížděl dlaní po jejím nejintimnějším místě. Její slastné vzdychání mu rozbouřilo každičký nerv v těle.

„Neodpovědělas na moji otázku, Saskie,” připomněl jí tiše a jeho prsty ji při tom stále dráždily krouživými pohyby ve vlhnoucí úžlabince mezi jejími stehny. Saskie myslela, že z té intenzivní touhy, která v ní stále narůstala, brzy nejspíš omdlí.

„Řekni… řekni mi, co chceš,” trval na svém Andreas. Po každém slovu jí vtiskl úžasně něžný polibek a Saskie roztávala čím dál víc.

Jako by se jí rozpadl její vnitřní svět. Najednou tu byl jen Andreas a stal se středem všeho, po čem kdy toužila, co si přála, co zažila… a o čem tolikrát snila.

„Chci tě,” odpověděla mu s horečnou touhou. „Chci tě, Andreasi. Já…” roztřásla se, neschopná cokoli jiného vyslovit. Andreas ji líbal, drsně přejížděl svými ústy přes její rty. Jeho polibky začaly být horké, vášnivé, divoké. A majetnické.

Saskie ho pevně svírala, ale ve chvíli, kdy na ni nalehl, se poněkud zastyděla a odvrátila od něho tvář.

„Podívej se na mě,” žádal ji Andreas.

Saskie to váhavě udělala. V tom okamžiku byl její měkký a toužebný pohled polapen Andreasovým. Jemu z očí vyzařovalo vzrušení a divokost, jakou už nedokázal déle snášet.

Velice pomalu a něžně ji opět začal hladit. Saskii připadalo, že se její tělo pod jeho dotyky doslova rozpouští. Ona ho potřebovala, její původní rozpaky zmizely a vycházela ochotně Andreasovu laskání vstříc.

Vyprostila ruku z jeho pevného sevření a jemně se dotýkala jeho ramen, paží, a než přitiskla své rty na jeho krk, z úst se jí vydralo bezmocné zasténání.

Saskiino tělo pod jeho rukama vláčnělo, kouzelně odpovídalo na Andreasovy intimní pozornosti, kterými ji zahrnoval. Vítalo ho, jako by jeho mazlení byl nějaký zvláštní, zázračný klíč i k její duši. Ale to Andreas je ten klíč na všechny ty pocity, kterých jsem tak plná, uvědomovala si omámeně.

„Už to déle nevydržím, miláčku… tolik tě chci,” řekl Andreas bez obalu a zjemnil svá slova pouze dalším horkým a vášnivým polibkem, díky kterému k němu Saskie opět pozvedla rty, zatímco se pod ním její tělo bezmocně svíjelo a čekalo na něj.

„Slibuju ti, že příště se budeme milovat pomaleji a já si tě vychutnám ještě mnohem víc,” zašeptal Andreas drsně s hlavou položenou na jejích ňadrech. V hlase i v chování se odrážela jeho vzrůstající touha.

Saskii se zdálo, že vzduch, který dýchají, je přeplněn intenzitou jejich společné vášně. Jejich těla reagovala tak, jako by pro sebe byli s Andreasem stvořeni. Jako by byli opravdoví milenci.

Každý vzdech, každé zasténání sloužily k tomu, že se k němu Saskie po každé pevněji přitiskla. Fyzicky i psychicky. Připadala si jako Andreasova za-jatkyně a věděla, že její láska i touha z ní čiší na všechny strany.

Chvěla se po celém těle. Když Andreas konečně zašeptal: „Teď, Saskie… teď!” nestačila vyslovit to, co mu chtěla sdělit celou dobu, její tělo odpovědělo za ni. Dalo Andreasovi nedočkavý souhlas.

Automaticky obtočila své dlouhé štíhlé nohy kolem Andreasova pasu, nazvedla se a vyšla mu vstříc. Chtěla ho cítit v sobě. Slyšela, jak zasténal, když do ní vstoupil.

V tom zvuku se odrážel pocit vítězství i utrpení. A pak už Andreas naplnil její tělo svým teplem a jedinečným prožitkem.

Saskiino tělo se krátce napjalo v bolestivém, ale zároveň i sladkém úleku z té zvláštní bolesti ve chvíli, kdy ji Andreas připravil o panenství. Potom mu už začalo vycházet vstříc a každým pohybem tak prohlubovalo jejich intimní spojení.

Andreas nejprve ucítil v jejím těle nezvyklý odpor, mozek i srdce se zarazily nad tím poznáním, ale roztoužené tělo na to zjištění odmítalo reagovat. Líbilo se mu být uvnitř, obklopen jejím horkým sevřením, a to ho nutilo zapomenout na to, co bylo na začátku, když se jejich těla spojila. Toužil uspokojit ji i sebe. Pronikal do ní stále hlouběji, silněji a rychleji, přál si proniknout až do jejího srdce, toužil v něm zůstat navždy.

Andreas je dovedl oba až k místu, odkud se létá. Vyvrcholili současně a on měl pocit, že mu prasknou plíce.

Saskie křičela sladkou úlevou a obdivem. Zjistila, že teprve nyní si připadá úplná… že teprve teď poznala, jaké to je být ženou. Byla plně uspokojená a její prožitek byl natolik intenzivní, že se jí oči zaplnily horkými, šťastnými slzami. Byla vyčerpaná.

Někdo se strašně třásl… Je to ona… nebo jsou to oba dva? Slyšela Andrease sténat v těch neuvěřitelných závěrečných vteřinách, pevně ji k sobě tiskl, pak nahlas vykřikl její jméno a potom se už oba řítili do nekonečna.

Jakmile se vzpamatoval, začal klidněji dýchat a podíval se dolů na Saskii.

Plakala, z očí jí tekly obrovské, tiché slzy. Bylo to bolestí? Nebo kvůli němu… protože ji…?

Dokonce i teď se Andreasovi zdály jeho předešlé myšlenky neskutečné. Jenže mozek si vynucoval pozornost, nedal se odbýt. Na Andrease neustále dotíralo pomyšlení, jaká by mohla být pravda. Saskie nemohla být panna… To je přece absolutně vyloučené.

Ale jeho vnitřní hlas a pocit provinění mu napovídal, že byla. Neodpustitelně jí ublížil, přiměl ji plakat, sobecky si od ní vzal to, po čem tolik toužil za cenu její nevinnosti. Byl naprosto neschopný si přiznat, co k ní doopravdy cítí, byl neschopný přestat, když začal tušit, jak se věci skutečně mají.

Andreasovi bylo ze svého chování na nic. Styděl se a odtáhl se od ní.

„Andreasi…” naklonila se k němu nejisté Saskie. Náhlá změna v jeho chování ji překvapila. Proč se od ní odvrací? Proč ji neobjímá, nehladí… neuklidňuje?

„Co je… co se stalo?” prosila ho tiše o vysvětlení. Bála se, jestli neudělala nějakou chybu.

„Opravdu se na to musíš ptát?” odpověděl Andreas stroze. „Proč jsi mi nic neřekla… nezastavila mě…?”

Zvuk jeho rozčileného hlasu dočista odvál ten překrásný obláček radosti a spokojenosti, na kterém se vznášela.

Radost vystřídala úzkost a znepokojení. Saskie byla z jeho reakce znepokojená.

Najednou jí došlo, že to, co bylo tak báječnou, perfektní a jedinečnou zkušeností pro ni, nebude nikdy tolik znamenat pro Andrease.

Andreas se zlobil sám na sebe, protože nedal na svůj vnitřní hlas, který mu radil. Saskie byla panna a on, proklatě, on ji prakticky dotlačil k tomu, aby se mu odevzdala… Byl sebou znechucený, dovolil, aby jeho pýcha převážila nad střízlivým uvažováním, nad jeho činy a nad tím, že nedal Saskii jedinou šanci cokoli mu vysvětlit a špatně si její chování tehdy večer vyložil.

„Tys mě měla zastavit,” opakoval znovu, když vstal z postele a odcházel do koupelny. Za chvilku se vrátil s ručníkem omotaným kolem nahého těla a se svým županem, který podával Saskii.

Sedl si k ní na postel, a když si župan oblékala, odvrátil od ní pohled.

Co by asi říkal, kdybych mu teď sdělila, že poslední věc, kterou jsem chtěla udělat, bylo ho zastavit? pomyslela si Saskie. Bylo jí bídně. Ruce se jí natolik třásly, že jen stěží na sebe dokázala navléknout jeho župan. Nemluvě o tom, že se jí ho nedařilo zavázat. Andreas se otočil a vrhl na ni netrpělivý, popuzený pohled. Odstrčil jí ruce a zavázal jí župan sám.

„Není moc dobré nechávat tě samotnou, viď? Víš to sama nejlíp, že?” vybuchl divoce. „Kdybych to nebyl já, Aristotel -”

„Aristotel!” vykřikla zděšeně Saskie a v jejím hlase nebylo možné přeslechnout stopu odporu. Otřásla se a řekla Andreasovi na rovinu: „Ne – to tedy nikdy… Je nechutný a…”

„Ale šla jsi s ním přece na procházku…” nedal se Andreas odbýt.

„Ne, nešla,” protestovala Saskie.

„Athéna mi řekla, že ses šla projít,” trval na svém Andreas, ale Saskie mu skočila do řeči.

„Ano, to jsem šla… ale sama. Staly se jisté věci, které jsem si chtěla…” zarazila se, sklonila hlavu a uhnula pohledem.

Po chvíli ticha ho plačtivě požádala: „Andreasi, chci se vrátit domů. Já nemůžu…”

Věděl, co mu chce říct, ovšemže to věděl. Rychle mu to došlo – a taky to, proč od něho vlastně utíká.

Pochopitelně se chtěla dostat co nejdál z jeho blízkosti po tom, co jí provedl… a jak to provedl…

„Mělas mi to říct,” přerušil ji ostře. „Kdybych věděl, že jsi panna…”

Možná mu šlo o to, aby získal moje panenství, ale v žádném případě neměl právo zlomit mi srdce, přemítala Saskie. Měla zlost. Ztráta citového panenství pro ni byla mnohem horší, tolik to bolelo – a nejspíš bude bolet i nadále. Nedokáže na Andrease jen tak zapomenout.

Jak mohla vůbec být tak hloupá a myslet si, že Andreas její sympatie opětuje, že k ní cítí totéž co ona k němu? Musela být blázen… byla blázen, připustila si nerada. Bláznivě a naivně se do něj zamilovala.

„Já jsem si myslel…” slyšela Andrease opět promluvit, ale teď byla řada na ní, aby ho nenechala pokračovat. Měla na to plné právo.

„Já vím, co sis myslel,” přerušila ho ostrým tónem. „Už několikrát jsi mi dal velice jasně najevo, jaké máš o mně mínění, Andreasi. Myslel sis, že jsem nějaká hloupá, laciná ženská, která se na tebe lepí kvůli tvým penězům. A já jsem se pokoušela všechno ti vysvětlit, ale tys mi to ani jednou neumožnil. Tys tomu totiž chtěl věřit. Domnívám se, že tvá řecká mužná pýcha by nedokázala přijmout zjištění, že ses prostě zmýlil…”

Andreas se na ni podíval. Jeho žárlivost ho dovedla až sem… až k neodpustitelnému, otřesnému chování vůči ní. Zatoužil ji obejmout, slíbat stopy všech slz, které jí stále stékaly po tváři. Držel by ji pevně a šeptal by jí, jak moc ji miluje, jak moc ji chce chránit a být s ní. Přál si, aby mohl jednoduše vymazat všechno zlé, co jí kdy udělal, a bolest, kterou jí způsobil.

A aby byl upřímný, rovněž zatoužil opět ji položit do postele vedle sebe, svléknout jí župan a zlíbat každičký kousek jejího krásného, hebkého těla. Říkal by jí, co cítí, a zároveň by jí to dokázal tím nejstarším a nejkrásnějším způsobem. Ale takové věci nemohl v této chvíli udělat… ne, teď ne…

Nechtěl na to myslet, a tak, aby se mu ty myšlenky stále nevracely, vyzval Saskii chraplavým hlasem: „Vysvětli mi to teď.”

Saskie na vteřinu zaváhala a málem odmítla, ale mělo to smysl? Prostě mu to řekne, řekne mu i že chce odjet – jen zamlčí pravý důvod.

Na chvilku zatoužila, aby se s ní Andreas ještě jednou miloval, aby ji líbal nekonečně dlouho, až by uvěřila, že ji miluje stejně jako ona jeho.

Naštěstí měla v sobě dost pudu sebezáchovy a dokázala se včas zarazit. Místo toho mu začala vykládat celý příběh od začátku. Proč vlastně tehdy byla v tom baru. O Megan a Markovi, o Lorraine.

„Cože tě donutila?” zareagoval Andreas popuzeně.

Saskie mu váhavě vysvětlovala, jak Lorraine trvala na tom, aby se Saskie oblékla vyzývavě a aby vypadala hodně sexy, když vtom po kraťoučkém klepnutí na dveře vtrhla do ložnice Olympie a vyhrkla: „Přijel dědeček a chce vás oba co nejdříve vidět.”

„Raději bych se měla obléknout,” zamumlala Saskie.

Olympie si ovšem jejích rozpaků nevšímala a naléhavě pokračovala: „Andreasi, je něco, o čem s tebou musím nutně mluvit… ještě než se vy dva setkáte s dědečkem.”

„Jestli chceš žádat vyšší kapesné,” říkal Andreas sestře přísně a vyprovázel ji ke dveřím, „nevybrala sis zrovna vhodnou dobu.”

DESÁTÁ KAPITOLA

Saskie stála v ložnici a káravě hleděla na odraz zářící v zrcadle. Její vlastní odraz. Odraz ženy, jejíž tělo si užívalo plnými doušky smyslného uspokojení a bylo pyšné, že to může sdělit celému světu.

Ale ona nechtěla, aby to na ní bylo poznat, teď, když se má setkat s Andreasovým dědečkem – s mužem, který byl v podstatě zodpovědný za to, že tady na ostrově musí být… Muž, který si myslel, že ona není pro jeho vnuka dost dobrá. Muž, který by Andrease raději viděl ženatého s Athénou. A nepřála si ani, aby ji takto spatřil Andreas.

Proč jen její hloupé tělo nedokázalo zapomenout na ty krásné chvíle, které strávila v jeho náručí, a nezačalo místo toho myslet na bolest a samotu, které ji brzy čekají? Ty pocity jí jsou přece dobře známé, jen je zasunula hlouběji do podvědomí. Díky Andreasovi.

Andreas se vrátil po Olympiině odchodu zpátky do ložnice, rychle se osprchoval, oblékl a stroze jí sdělil, že ačkoli dědeček trvá na tom, že se chce se Saskii setkat co nejdříve, jsou jisté záležitosti, které potřebuje probrat pouze s ním a o samotě.

„Nebude to trvat dlouho,” řekl, než odešel z pokoje, aniž by jí dal možnost mu oznámit, že kvůli svému bezpečí chce od něj odjet co nejrychleji a co nejdál.

Každou chvíli by se pro ni měl vrátit a vzít ji formálně představit dědečkovi.

Saskie na sebe udělala do zrcadla vzteklý výraz. Musela neochotně připustit, že vypadá přesně jako velice zamilovaná žena. Dokonce v očích měla novou jiskru, záblesk, který prozrazoval, že skrývá před světem báječné tajemství.

Pokoušela se znovu a znovu svému poblázněnému, zamilovanému tělu domluvit, vysvětlit, jak se věci skutečně mají, ale odmítalo ji poslechnout. A teď… Celá znervózněla, jakmile zaslechla zvuk otvírajících se dveří.

Andreas se zhluboka nadechl, než pevně sevřel kliku u dveří do ložnice, a rychle otevřel.

Před čtvrthodinkou mluvil s Olympií. Byla celá popletená, tolik jí záleželo na tom, co Andreasovi řekne, protože to bylo v Saskiin prospěch. Byla rozčilená a zmatená a trvalo tedy několik minut, než se uklidnila a vysypala ze sebe celkem srozumitelně obsah rozhovoru mezi Athénou a Saskii, který náhodou nechtěně vyslechla.

„Athéna se pokoušela Saskii podplatit, aby tě opustila. Slíbila jí milión liber, když to udělá. Saskie to samozřejmě odmítla, ale já nechápu, proč by Athéna po takovém ponižujícím a urážlivém chování tady měla déle zůstávat. Dědeček by se měl konečně dozvědět, co je ta naše drahá sestřenka doopravdy zač – a jestli se necítíš dost silný mu to povědět, půjdu za ním já sama,” začala mu vyhrožovat.

„Andreasi?” naléhala Olympie, když neodpovídal. Bylo jí divné, že na její slova nijak nereaguje, ale Andreas myslel na to, jak ta ponižující a urážlivá slova přesně vystihují i jeho chování vůči Saskii. Teď se navíc ještě dozvěděl, co Athéna provedla a jak šlechetně se Saskie zachovala. Jak se v ní mohl tak mýlit? Jak mohl být tak zaujatý?

Slabounký vnitřní hlásek mu napovídal, že zná odpověď. Od první chvíle, kdy ji uviděl, cítil něco nebezpečného, vzrušujícího. Přitahovala ho a on se to v sobě neustále pokoušel potlačit.

Jeho vnitřní pýcha nesnesla pomyšlení, že by se mohl zamilovat do ženy, která byla snadno k máni. A jelikož naslouchal své pýše, a nikoli srdci, pokazil něco, co mohlo být tou nejbáječnější věcí v jeho životě, tím nejdrahocennějším, co kdy měl. Kdyby… Třeba by mohl Saskii přesvědčit, aby mu dala ještě jednu šanci.

Ale ať už mu tu šanci vyznat jí lásku dá, nebo ať odmítne, stále zbývá jedna věc, co musí napravit. Měl v sobě dost z řecké povahy a věděl, že Saskie musí přijmout jeho jméno, než se okolí dozví p případném dítěti, které spolu zplodili. Ona mu dala svou nevinnost a on jí výměnou nabídne svou ochranu, ať chce nebo nechce.

Dědečkovi vyložil své plány do detailů, naznačil, co chce udělat, a dodal, že Saskie je pro něj mnohem důležitější než bohatství a postavení i než úcta a láska k dědečkovi.

Byl v takovém rozpoložení, že nechtěl dědečkovi dovolit, aby se se Saskii setkal. Nechtěl ji vystavovat jakémukoli rozrušení. Na druhou stranu se bál, aby si dědeček nemyslel, že ji před ním Andreas schovává, protože se obává, že mu řekne, že pro něho není dost dobrá. Není dost dobrá! Saskie je až příliš dobrá, je báječná, úžasná…

Poslední věc, kterou musel vyřídit, než zamířil zpátky do ložnice, bylo zajít za Athénou a nařídit jí, aby z ostrova okamžitě odjela.

„Nenamáhej se a nezkoušej přesvědčovat dědečka, aby ti dovolil zůstat. Nedovolí ti to,” varoval ji Andreas po pravdě.

Chvíli váhal, než se odhodlal vstoupit do ložnice. Viděl, jak tam Saskie stojí a čeká na něj. Srdce se mu zhouplo pod tím obrovským náporem lásky a touhy, které k ní cítil.

Zářila jako nevěsta, v očích jí jiskřilo a na rtech měla úsměv, který naznačoval něco mezi velkou radostí a jistým tajemstvím, které skýtala její nově objevená ženskost. Vypadala…

Vypadala jako žena, která právě opustila náruč a postel muže, kterého miluje.

Ale v okamžiku, kdy ho spatřila, se její výraz změnil: oči potemněly, přes tvář jí přelétl stín a celé tělo se napjalo. Zpozorněla.

Andreas bezmocně zavřel oči, které náhle zaplavila vlna lásky a viny. Právě teď netoužil po ničem jiném, než aby mohl zavřít dveře, zamknout, vzít Saskii k sobě a podržet si ji navždy. Prosil by ji o odpuštění, o možnost strávit s ní zbytek života a dokazoval by jí znovu a znovu, jak ji miluje.

Jenže byl také zodpovědný a teď především musel dodržet slib daný dědečkovi. Dohodli se, že za ním se Saskii přijdou a představí mu ji.

Plně důvěřoval dědečkovi, že ani on nezapomene na slib, který dal Andreasovi. A sice že se k Saskii bude chovat zdvořile a jemně.

Andreas přešel přes místnost a vzal Saskii za ruku. Ta ale ucukla a couvala před ním. Byla vyděšená, bála se, že Andreas pozná, jak jí je. Chvěla se od hlavy až po paty, jenom z toho krátkého teplého doteku jeho dlaně, která uchopila její.

Předpokládala, že jí bude nejspíš opět rozčileně a netrpělivě přikazovat, co má dělat, že musí dál hrát přesvědčivě svou roli před dědečkem. Ale místo toho zklamaně pustil její ruku a řekl jí hlubokým, tichým hlasem: „Moc se omlouvám, že jsem tě do toho všeho tak neurvale dotlačil… můžeš mi odpustit… Saskie…”

„Proto jsi mě sem přeci přivezl, nebo ne?” připomněla mu krutě a neopovažovala se na Andrease pohlédnout. Ten nepatrný náznak výčitek svědomí v jeho hlase si bezpochyby jen představuje.

V okamžiku, kdy vycházeli z ložnice, srazili se ve dveřích s malou, příjemnou služebnou, která o jejich pokoj pečovala. Andreas se zastavil a chvíli s ní promlouval řecky. Potom se v chodbě přidal k Saskii.

Saskie věděla, že za daných okolností je jen přirozené, že ji Andreas opět vzal za ruku a přitáhl ji k sobě. Vzdálenost mezi jejich těly byla nepatrná.

Takže jakmile vešli do krásné, jednoduše zařízené místnosti, z níž vedly jedny dveře přímo k hlavnímu bazénu, tvořili obrázek hluboce zamilovaného páru. Co ovšem už nebylo tolik přirozené ani příliš moudré, byl pocit tepla a bezpečí, jaký Saskie prožívala v Andreasově blízkosti.

Pokoušela se od svých pocitů a myšlenek, které ji v jeho objetí opět zaplavovaly, odpoutat, ale marně. Raději se zadívala směrem, kde stála Andreasova matka a sestra. Mluvily se starším, bělovlasým mužem. Saskie usoudila, že to musí být Andreasův dědeček.

Zamířili k němu a on se najednou obrátil. Saskie slyšela, jak Andreas pronesl formálním tónem: „Dědečku, rád bych ti představil Saskii.”

Ale Saskie ho neposlouchala, místo toho stála jako opařená. Veškerou svoji pozornost upírala na toho muže před ní. Zdál se jí dost povědomý. Byl to nepochybně stejný muž, s kterým se seznámila v Athénách, když mu nebylo dobře a ona si o něj dělala starosti. Nyní vypadal naprosto v pořádku, nikde žádné stopy po srdeční slabosti. Široce se na oba dva usmíval. Přišel nejprve k Saskii a stiskl jí ruku, kterou měla volnou. Způsob, jak jí rukou potřásl, byl úplně stejný, jako když to dělal Andreas.

„Není třeba nás dva představovat, Andreasi,” zasmál se. „Já už jsem se s tvou překrásnou snoubenkou setkal, my už se známe.”

Saskie postřehla, jak si dědeček vychutnává překvapení ostatních poté, co jim to triumfálně oznámil. Poznala, že on je doopravdy typ muže, který rád řídí nejen obchody, ale i lidi… a který má rád nečekaná překvapení.

A jestliže ji tento povahový rys u Andrease značně rozčiloval, u jeho dědečka jí připadal velmi roztomilý.

„Ty a Saskie jste se už setkali?” opakoval Andreas nevěřícně. Díval se střídavě na dědečka a na Saskii. Strašně se mračil.

„Ano, v Athénách,” přiznal dědeček, dříve než stačila promluvit Saskie. „Byla velice laskavá k jednomu starému muži a také si o něho dělala starosti. Můj řidič mi později sdělil, že ses mu se svými starostmi ohledně mého zdraví svěřila,” usmál se dědeček mile na Saskii.

„Musím se přiznat, že ta procházka v tom šíleném vedru nebyla zrovna příjemná. Čekal jsem tam, až si prohlédneš Akropolis a budeš se vracet dolů. Ale myslím, že to byla maličkost v porovnáním s tím, jak mizerně se určitě cítil Andreas, když dorazil ke mně, a zjistil, že jsem naši schůzku zrušil,” dodal dědeček pobaveně.

„Přece sis vážně nemyslel, že dovolím svému jedinému vnukovi oženit se s ženou, o které vůbec nic nevím, nebo snad ano?” zeptal se Andrease a pyšně se procházel po pokoji.

Saskie se musela v duchu usmát. Dědeček byl pravý Řek, hlava celé rodiny. Věděla, že by se měla zlobit, ale když viděla, jak je sám se sebou spokojený, neměla srdce se proti jeho nezvyklému chování ohradit.

Vzápětí vyšlo najevo, že Andreas se s tím jen tak lehce nevyrovná.

„Ty ses rozhodl předem si Saskii prohlédnout!?” vybuchl hlasitě a věnoval dědečkovi tvrdý pohled.

„Vybral sis velmi dobře, Andreasi,” přerušil ho vzápětí dědeček. „Je okouzlující… a velice laskavá. V dnešní době by málokterá mladá žena strávila tolik času starostmi o starého člověka, který je pro ni cizí. Musel jsem se s ní setkat také kvůli sobě. Znám tě a

„To co jsi Saskii provedl, je nehorázná urážka,” přerušil ho chladně Andreas. Saskie se nezmohla na slovo, jen na Andrease udiveně zírala. Andreas se jí zastává? A brání ji? Co to má znamenat? Ale pak jí došlo, že se jen drží své role… role zamilovaného a oddaného snoubence.

„A dovol mi k tomu říct ještě něco, dědečku,” pokračoval Andreas. „Jestli mi Saskii schválíš nebo ne, to pro mě nemá vůbec žádný význam. Já ji totiž miluju a vždycky milovat budu. A neexistují žádné hrozby ani úplatky, které by to mohly změnit.”

Nastala kratičká pauza a potom starý pán souhlasně přikývnul.

„V pořádku,” řekl. „Jsem moc rád, že to slyším. Žena, jako je Saskie, si zaslouží být středem života jejího manžela. Velice mi připomíná moji Elisabeth,” dodal a oči se mu zamžily. „Ta v sobě měla rovněž laskavost a zájem o ostatní.” Zničehonic se ale zachmuřil, když si všiml Saskiina zásnubního prstenu.

„Cos jí to dal?” spustil. „To není prsten, jaký si zaslouží nevěsta z rodiny Demetriů. Překvapuješ mě čím dál víc, Andreasi… obyčejný, tuctový briliant. Měla by mít prsten po mé drahé Elisabeth a -”

„Ne.”

Drsnost, jaká zaznívala z Andreasova hlasu, způsobila, že Saskie ztuhla. Chystal se teď dědečkovi přiznat, že to celé je jenom lež? Že by nedokázal snést pomyšlení na to, že Saskie nosí něco tak drahocenného a rodině posvátného, jako je prsten po jeho babičce?

„Ne,” zopakoval Andreas mírněji a pokračoval. „Jestli si Saskie přeje jiný prsten, stačí říct a může si ho vybrat podle svého vkusu. Ale jestli ne, tak chci, aby nosila ten, který jsem jí vybral já. Briliant tak čistý a nádherně zářící, takový, jako je ona sama.”

Saskie viděla, jak Andreasově matce i Olympii klesla brada. Jí také. Ani ve snu by ji nenapadlo, že Andreas někdy vysloví tak něžná, procítěná slova. Vyjádřil to téměř básnicky. Bylo to neočekávané.

Do očí jí vstoupily slzy. Dívala se dolů na kámen a připadala si směšně. Ten briliant byl skutečně překrásný. Od chvíle, kdy si ho nasadila, si to říkala pokaždé, když na něj pohlédla. Kdyby ho dostala z lásky, byl by to její nejcennější poklad, který by opatrovala. Nezáleželo by na tom, kolik stál, protože by to byl dar od muže, který ji miluje.

Jenže Andreasův dědeček byl nad nějaké citové proslovy povznesený, nijak se nad tím nepozastavil, jen přecházel po pokoji a žoviálně pokračoval. „Velmi dobře, Andreasi. Teď bych rád věděl, kdy plánujete svatbu. Nebudu tady věčně a chtěl bych se dožít vašich synů…”

„Dědečku…” ozval se varovně Andreas.

Později, po slavnostním obědě a spoustě šampaňského, Saskie zatoužila po chvíli odpočinku. Vypila toho vína víc, než bylo moudré. Andreas jako správný milující a oddaný snoubenec šel s ní.

V ložnici se Andreas jemně dotkl její paže. Donutil ji tak zastavit a podívat se na něj.

„Omlouvám se za to, co se přihodilo v Athénách. Mrzí mě to,” řekl jí a prudce dodal: „Můj dědeček neměl žádné právo vystavovat tě -”

„Kdybys byl v jeho kůži, zachoval by ses úplně stejně,” přerušila ho tiše Saskie a okamžitě začala dědečka bránit. „Je to pouze přirozená reakce. Dodnes si dobře pamatuju, jak reagovala moje babička, když jsem jí poprvé oznámila, že jdu na schůzku.” Zasmála se, ale vzápětí se zarazila, protože viděla, jak Andreas vrtí odmítavě hlavou.

„Bála se o tebe, to je pochopitelné,” souhlasil rozhodně Andreas. „Ale cožpak si dědeček neuvědomoval, v jakém nebezpečí ses mohla ocitnout? Co kdyby si to náhodné setkání s tebou špatně načasoval? Byla jsi sama v neznámém městě. Zrušil instrukce, které jsem dal svému řidiči, a nařídil mu, aby se schoval, dokud neuvidí, jak se dědeček vrací k svému autu.”

„Bylo to za bílého dne, Andreasi,” upozornila ho Saskie klidně. Ale viděla, že Andreas se nehodlá uklidnit.

„No, alespoň tě teď dědeček už nebude přemlouvat, aby ses oženil s Athénou,” řekla mu smířlivě, jakmile za sebou zavřeli dveře ložnice.

Najednou se zarazila, když spatřila na zemi uprostřed ložnice stát ty nové kufry, které jí Andreas před cestou koupil. „Co…?” začala nejisté, ale Andreas ji nenechal domluvit.

„Řekl jsem Marii, aby nám sbalila. Máme zamluvené letenky na první ranní let do Londýna.”

„My odjíždíme?”

Přestože se zeptala, věděla, že nemá cenu dávat najevo překvapení. Samozřejmě že odjíždějí. Koneckonců, Andreas už neměl žádný důvod tady déle zůstávat. Dědeček dal při obědě jasně najevo, že Athéna už nikdy nebude v jeho domě vítaným hostem.

„Nemáme na výběr,” odvětil Andreas bezbarvě. „Slyšelas dědečka. Řekli mu, že jeho zdravotní stav je v nejlepším pořádku a on teď hledá něco, čím by se zaměstnal. Zorganizoval by nám svatbu na způsob, že by to bylo něco mezi drahou, extravagantní oslavou jako vystřiženou z luxusního časopisu a příležitostí sezvat všechny jeho obchodní partnery pod jednu střechu. To je záležitost, kterou si prostě nemůže nechat ujít. A matka s Olympií zrovna tak.”

Začal se mračit. „Modely od prestižního návrháře, svatební šaty, které se budou šít celou věčnost, plány na rozšíření domu, abychom se tam vešli všichni i s našimi dětmi, o nichž jsou matka s dědečkem přesvědčeni, že přijdou co nejdříve…”

Saskie hladově hltala každé jeho slovo. Vykreslil jí přesně to, po čem toužila, jako by to byla naprosto přirozená věc. Dovolila si na chvilku se zasnít. S každým slovem, které Andreas vyřkl, se představa společného života s ním stávala pro ni svůdnější a svůdnější. Dobře věděla, že je to hloupost, ale další Andreasova slova ji šokovala takovým způsobem, že málem omdlela.

„My se musíme vzít okamžitě. Nemůžeme si dovolit svatbu bůhvíjak dlouho odkládat kvůli takovým směšným důvodům. Určitě ne potom, co… Zvlášť jestli už v sobě nosíš mé dítě…”

„Co to říkáš?” vyjekla Saskie celá bledá. „To nemyslíš vážně, že ne? Nemůžeme se přece vzít jenom proto, že…”

„Protože co?” vyzvídal Andreas. „Protože jsi byla panna, nevinná žena, která nikdy předtím nepoznala žádného muže? Já… já jsem Řek, Saskie, a nepřipadá v úvahu, že bych někdy opustil dítě, jehož život jsem pomáhal stvořit. Za daných okolností nemáme na výběr…”

„Ty jsi Řek jen napůl,” opravila ho Saskie. Pokoušela se o ni závrať. Jen s velkým úsilím dokázala znovu promluvit. „A mimochodem, nemusím být vůbec těhotná. Vlastně jsem si jistá, že určitě nejsem.”

Andreas si ji změřil unaveným pohledem.

„Hm, ty jsi na takové věci odbornice, co? Ty, žena, která nikdy…”

„Přece se říká, že pokaždé se nemusí hned… myslím tím napoprvé…” vysvětlovala Saskie neobratně, ale z výrazu jeho obličeje vyčetla, že takovým starobylým pověrám na rozdíl od ní ani v nejmenším nevěří.

„Já to takhle nechci, Andreasi,” trvala na svém. Její hlas i tělo se začaly chvět z toho šoku, který jí způsobil Andreas svým návrhem.

„I kdybych měla… čekala dítě… tak v dnešní době… mohla bych ho vychovávat sama…”

„Cože?” vyděsil se Andreas. „Ani za milión liber, který jsi odmítla přijmout od Athény.”

Saskiiny oči potemněly náhlým pocitem strachu nad způsobem, jak s ní Andreas začal jednat. Jak na ni tlačil. Nepoznávala ho.

„Dítě potřebuje víc než peníze a bohatství. Mnohem víc,” řekla rychle na svoji obhajobu. Jak se dozvěděl o té nabídce, kterou jí udělala Athéna? Sama Athéna by mu to jistě nikdy neřekla. „Dítě potřebuje lásku, spoustu lásky,” pokračovala.

„Ty si myslíš, že já to nevím?” odvětil Andreas. „Koneckonců já to vím díky své rodině ještě lépe než ty, Saskie. Já poznal lásku obou mých rodičů a slibuju ti, že bych za žádnou cenu nedopustil, aby moje vlastní dítě vyrůstalo bez mé lásky.”

Přestal, když uslyšel tichý bolestný sten, který vyšel Saskii z úst. Opět začal mít výčitky svědomí.

„Moje nejdražší Saskie, omlouvám se. Promiň, nechtěl jsem se tě dotknout, chtěl jsem jenom, abys konečně pochopila, že já bych nedokázal opustit své dítě, stejně jako nemůžu opustit tebe.”

Saskie vytřeštila oči a nebyla schopna promluvit, pohnout se ani se nadechnout, když uslyšela v jeho slovech takovou spoustu vřelosti. Jenom to předstírá. Určitě ano. On ji nemiluje, to přece ví. Když slyšela, jak předtím říkal ta slova, která vždycky toužila od muže slyšet, píchlo ji u srdce, protože byla přesvědčená, že jsou to samé lži. Působilo jí to neuvěřitelná muka a rozhodla se, že už nebude déle trpět.

Horečně začala otáčet prstenem, který jí Andreas věnoval. Chtěla si ho co nejrychleji stáhnout. V očích se jí zráčil vztek a cítila, jak se jí do nich derou slzy pýchy a zároveň bolesti. Andreas si ji prohlížel stejně tak, jako to dělal celou dobu při obědě i potom, když pila víno, které ji alespoň trochu uklidnilo.

Hlavou se mu honily vzpomínky na všechno, co se probíralo u oběda.

„Bylo mi hrozně, když jsem slyšela Athénu, jak Saskii nabízí tu obrovskou sumu peněz,” vyprávěla mu Olympie cestou k jídelnímu stolu se zaujetím. „Ale byla jsem na Saskii moc pyšná. Andreasi, ona tě miluje. Dřív jsem si myslela, že pro tebe nebude žádná žena dost dobrá, protože jsi můj báječný bratr, ale teď vím, že jsem se strašně mýlila. Miluje tě tolik, jak si to ty opravdu zasloužíš a jak bych si i já přála být jednoho dne milována…”

„Je perfektní, moc se k sobě hodíte,” zašeptala mu při obědě i matka.

„Je to krásná mladá žena s ještě krásnějším a otevřeným srdcem,” pronesl procítěně dědeček.

Po obědě si dědeček Saskii kvůli něčemu trochu dobíral a ona se v jedné nestřežené chvíli otočila k Andreasovi, jako by u něho hledala ochranu. Ten pohled, který se jí zračil v očích, způsobil, že Andreas mocně zatoužil popadnout ji a odnést někam pryč, kde by ji měl jen a jen pro sebe a mohl se tím jejím pohledem kochat donekonečna. Snad nikdy se jí nenabaží.

Nakonec se Saskii podařilo prsten stáhnout, podala mu ho a s hlavou vysoko zdviženou prohlásila: „Nepřipadá v úvahu, že bych se někdy provdala za muže, který mě nemiluje.”

Andreas zavřel oči, v duchu si zopakoval, co mu právě Saskie říkala, aby měl jistotu, že se nepřeslechl. Potom oči otevřel a šel k ní s jistým úmyslem. Chystal se sehrát hru – největší a nejdůležitější v celém svém životě. Jestli prohraje, ztratí všechno. Jestli vyhraje…

Zhluboka se nadechl a zeptal se Saskie jemně:

„Nechtěla jsi spíš říct, že by ses nikdy neprovdala za muže, kterého ty nemiluješ?”

Saskii zamrazilo, obličej jí zbledl a pak pomaličku začal růžovět.

„Já… ano, přesně tak jsem to myslela,” začala, ale v příští vteřině nebyla schopna pokračovat. Přemohla ji panika. „Já si tě nemůžu vzít, Andreasi,” protestovala, když se k ní pomalu přibližoval.

Andreas si jejích protestů nijak nevšímal a sevřel ji do náručí.

„A já tě nenechám odejít, Saskie,” řekl jí tichým rozhodným hlasem.

„Kvůli tomu, co se mezi námi stalo… protože bych mohla být těhotná?” pokoušela se zjistit pravý důvod, ale nedařilo se jí mluvit zřetelně. Andreas ji pevně svíral ve svém objetí a rty přejížděl něžně po jejím krku, drobnými polibky poséval celý Saskiin obličej a nakonec se jeho ústa přiblížila k jejím.

„Kvůli tomu,” souhlasil a šeptal svá slova do jejích rtů. „Tomu… A kvůli tobě…”

„Mně?” vydechla nevěřícně.

Andreas vzal její obličej do dlaní a díval se jí vážně do očí. Saskie z jeho pohledu vyčetla bolest, výčitky svědomí, žhavou, opravdovou lásku a touhu.

Andreas ji požádal: „Saskie, prosím, dej mi ještě jednu šanci, abych ti mohl ukázat, jaké to mezi námi může skutečně být. Chci ti ukázat, jak skvělé to může být, jak skvělé to bude…”

„Co se mi to pokoušíš naznačit?” zeptala se Saskie rozechvělým hlasem.

Andreas ji stále hladil po tvářích a řekl: „Pokouším se ti vysvětlit slovy to, co ti mé city, srdce i tělo pověděly už dříve, má nejdražší lásko. Zbožňuju tě. Muselas to na mně poznat už ve chvíli, kdy jsme se spolu milovali.”

Saskie zdvihla hlavu a zadívala se mu pátravě do očí. Nevěděla, jestli tomu, co právě slyšela, má věřit. Cítila, jak jí srdce začalo divoce bít z té veliké radosti a vzrušení.

Žádný muž by se nedokázal tvářit přesvědčivěji než Andreas nyní. Byla si jistá, že jí nelže, a jako by to nestačilo, jeho tělo jí dávalo zřetelný a intimní důkaz.

Saskie si nemohla pomoci a tváře jí zaplavila červeň, když ucítila, jak její tělo reaguje na Andreasovo vzrušení.

„Já… já jsem si myslela, že to mezi námi byl jen sex,” přiznala upřímně.

„Řekla jsem něco divného?” dožadovala se odpovědi, celá užaslá nad tím, jak se Andreas hlasitě rozesmál.

„Lásko,” řekl a stále se smál, „kdybych už neměl nezvratný důkaz tvé nevinnosti, tato poznámka by mě v tom utvrdila. Jakákoli žena, která kdy zažila jen sex, by to okamžitě poznala a -”

Odmlčel se, zamilovaně se na Saskii usmál a něžně ji políbil. Potom promluvil chraplavým hlasem.

„Proč bych se měl namáhat ti to vysvětlovat? Vždyť ty vlastně nikdy nepoznáš, co to je mít s někým jen sex. Ty a já se spolu budeme milovat a dokazovat si navzájem naši lásku až do smrti.”

„Ach Andreasi,” zašeptala Saskie ve sladkém opojení a on si ji k sobě přitáhl ještě těsněji.

„Ne, Andreasi, to nemůžeme,” zaprotestovala o pět minut později, zatímco ji odnášel k posteli a začal ji svlékat.

„Všechno oblečení už mám sbalené… nebudu mít nic na sebe… a…”

„Fajn,” řekl Andreas spokojeně. „Teď mě totiž nenapadá nic jiného, než že tě chci mít co nejdříve nahou ve své posteli.”

„Mmm… to je zvláštní,” zamumlala Saskie pobaveně. „Právě jsem myslela na totéž.”

EPILOG

„Tvého dědečka jistě velmi mrzelo, že nám nemohl uspořádat svatbu podle svých představ a vsadím se, že dneska se tady v žádném případě nebudou konat pouze nějaké malé rodinné krtiny.”

Saskie se usmála na Andrease, když se společně prodírali davem lidí, kteří zaplňovali nedávno dokončený a zrekonstruovaný salonek pro „zvláštní příležitosti” v Britském hotelu.

Salonek byl nádherně vyzdobený, všude stály vázy s bílými květinami. Kolem stěn bylo rozmístěno velké množství stolů, na nichž se vršily spousty talířů s lákavými jídly, ovocem i zákusky. Mezi hosty se nenápadně pohybovali číšníci, kteří nabízeli sklenice se šampaňským.

„Myslíš, že je Robert u dědečka spokojený?” zeptal se Andreas starostlivě, když zaměřil pohled plný otcovského zájmu na druhý konec místnosti, kde jeho dědeček pyšně předváděl svého tříměsíčního pravnuka svým přátelům a obchodním partnerům.

„No, vždyť víš, jak nám dědeček neustále připomíná, že on měl v našem věku mnohem víc zkušeností s chováním dětí než ty nebo já,” řekla Saskie a usmála se. Byla neuvěřitelně šťastná.

„Možná ano, ale žádné z nich nebyl náš syn,” odpověděl rychle Andreas a dodal: „Myslím, že tam raději půjdu a vezmu ho sem k nám, Sas. Zdá se mi, že Robert začíná být mrzutý a každou chvíli se rozbrečí. Vždyť víš, že při posledním pití si toho moc nedal…”

„To je ale puntičkářský otec,” prohodila Olympie tiše k Saskii, když se obě dívaly, jak Andreas spěchá ke svému synovi. „Vždycky jsem věděla, že z něj jednou bude perfektní otec…”

Saskie se na ni usmála a dívala se, jak její manžel zručně chová jejich syna – narozeného přesně devět měsíců a jeden den po jejich tiché svatbě. Ostatním taktně řekli, že přišel na svět o tři týdny dříve, než bylo datum předpokládaného porodu.

Ale jen ona a Andreas věděli, stejně jako tehdy, že ještě než Robert oslaví své první narozeniny, bude mít bratříčka nebo sestřičku.

„Není to příliš brzy?” znejistěl Andreas, když mu poprvé pověděla o svém podezření. Saskie se tenkrát začervenala a pak se rozesmála. Vzpomněla si, jak se červenal Andreas, když ho pobízela, aby se s ní poprvé od Robertova narození miloval.

Andreas byl ten nejbáječnější otec, manžel i milenec. Saskie nepatrně vzdychla a oči jí potemněly. Andreas ten pohled dobře znal a okamžitě zareagoval. Začal se prodírat se synem v náručí ke své matce.

Jestli byla Helena Latimerová překvapená, že jí tak najednou podal jejího vnuka a žádal o pohlídání, protože musí se svou ženou něco důležitého probrat v soukromí, nedala to na sobě ani v nejmenším znát. Naopak, byla ráda, že bude mít vnoučka chvíli u sebe. Vydala se najít Saskiinu babičku, s kterou se blízce spřátelila.

„Andreasi! Ne, to nemůžeme,” protestovala vyděšená Saskie, když ji vedl do toho nejluxusnějšího apartmá, které hotel nabízel. Jakmile se ocitli uvnitř, Andreas za nimi zamkl dveře.

„Proč ne?” dobíral si ji. „Jsme manželé a ten hotel nám patří – a právě teď tě moc chci.”

„Mmm… Andreasi…” vydechla Saskie, jakmile jeho rty nalezly citlivé místo na jejím krku.

„Mmm… Andreasi… co?” zamumlal mezi polibky.

Ale Saskie mu neodpověděla, jen toužebně zasténala. Přitáhla si jeho obličej k svému a pevně přitiskla své rty na jeho ústa.

„Od první chvíle, kdy jsem tě spatřil, jsem věděl, že jsi nepočestná žena.” Andreas se něžně usmál. „Moje nepočestná žena…”

PENNY JORDANOVÁ

ráda vyprávěla příběhy už dávno předtím, než se stala oblíbenou autorkou romantické literatury. V osmi letech si vymýšlela pohádkový seriál s neuvěřitelnými příběhy, které vyprávěla v posteli před usnutím své mladší sestřičce; ta pochopitelně v pohádkách pokaždé vystupovala jako hrdinka. V jedenácti letech si poprvé přečetla v magazínu na pokračování jednu z harlekýnských romancí a zamilovala se do jejího hrdina. Od té doby měla jediný cíl – psát, vzrušovat a bavit čtenářky stejně dobře, jako se bavila ona. Penny píše doma v kuchyni, obklopena čtyřmi psy a dvěma kočkami a upřímně vítá každé rozptýlení od svých přátel i rodiny.

Advertisement